ABC už není, co bývalo? Víme, proč se k němu každá generace stejně vrací

Pro koho bylo primárně určeno ABC, když vzniklo a proč vlastně vzniklo?

Na podzim roku 1956 zakládala časopis ABC parta lidí, která vyrůstala na časopisech Mladý hlasatel a Vpřed, tedy titulech, na nichž se podílel i Foglar. Pro redaktory budoucího ábíčka tedy nostalgická vzpomínka, která vedla k otázce: „Proč vlastně generace současných dětí nemůže vyrůstat na něčem podobném?“ Svým způsobem to bylo dost odvážné, protože jsme ve druhé polovině 50. let, kdy už sice trošku odeznívá ta nejtvrdší éra komunismu, ale tehdejší společnost tím byla pořád sevřená. A odkazovat na něco, co bylo před dobou komunismu, to tehdy odvahu opravdu chtělo. A trochu to bylo dopředu i odsouzené k nezdaru. Na druhou stranu ale existovala poptávka udělat časopis pro starší cílovou skupinu. Časopis, který by i zrcadlil magazíny, které vycházely v Sovětském svazu. Takže tahle parta redaktorů udělala jakýsi crossover mezi tím, na co oni si vzpomínali z dětství, a Mladým technikem ze Sovětského svazu a udělali časopis, který tu na trhu chyběl. Startoval v lednu 1957 a velmi rychle se z něj stal úplný fenomén. Už od prvního čísla. Lidé, kteří tehdy rozhodovali o tom, co je ideologicky správné, se na to koukali kriticky, ale jejich vlastní děti z toho byly nadšené, takže to nakonec přijali i oni hlavouni. Zakládající člen ABC a dlouholetý šéfredaktor Vlasta Toman mi vyprávěl, jak mu tehdy telefonovali z nejvyšších komunistických míst, aby si ábíčko pro své děti zajistili.

Jeden z kompromisů, na který cenzoři přistoupili, byl komiks. Objevil se už v prvním čísle a byl vnímán jako prozápadní literatura. Proto se na něj už a priori koukalo kriticky. Na druhou stranu, hlavní hrdinové tohoto prvního ábíčkovského komiksu byly tři děti, které cestovaly do Sovětského svazu a tam obdivně hleděly na to, jak je náš východní soused pokročilý proti zbytku celého světa. Glorifikace Sovětského svazu, ale v komiksu. Takových věcí, co šly proti sobě, tam bylo víc, a paradoxně vytvořily velmi atraktivní mix.

Jak se ten mix projevoval v praxi podle vzpomínek Vlasty Tomana (zakladatel a dlouholetý šéfredaktor ABC) a jak to ovlivnilo další aktivity ABC?

Vlasta Toman byl sám přesvědčený komunista – nejen tehdy, ale vydrželo mu to až do pozdních let. Zároveň to ale byl člověk, který v tom prostředí vyrostl a na věci kolem dospívání a výchovy se díval docela zdravě. Věděl, že i dítě z padesátých let potřebuje přesně tohle: komunitu, možnost někam patřit, potkávat se. A je to vidět i na tom, že už v prvním ročníku, v roce 1957, začal a redakce vyhlašovat své kluby ABC a pořádat srazy. Sraz z roku 1959, dva roky po vzniku ABC, byl prý naprosto fenomenální záležitost. Tehdy se sjely děti z celé republiky, včetně Slovenska, na jedno místo u Plzně. V dnešním postavení ABC je skoro nemyslitelné, že by něco takového vzniklo „jen“ kvůli tomu, aby se čtenáři potkali s redakcí. Ale tehdy to zjevně odstartovalo něco, co si dnes už jen těžko dokážeme představit.

Říkali jsme, že už v prvním čísle ABC se objevil komiks. Jak výjimečné to tehdy bylo? Byl komiks v Československu padesátých let spíš zjevení, nebo tu už existovala tradice, na kterou se dalo navázat?

Komiks jako forma u nás nebyl neznámý. Existoval už od třicátých let. Nešlo jen o věci, které se později objevovaly v časopisech Vpřed nebo v Mladém hlasateli. Byl tu například Punťa, vycházející ve 30. a 40. letech. Základní zkušenost s komiksem tu zkrátka byla. Jenže v 50. letech musely podobné věci často ustoupit do pozadí, protože komiks byl vnímaný jako něco prozápadního, ideologicky podezřelého. A je dobré si uvědomit ještě jednu věc. Komiks se u nás ani dlouho potom nebral jako plnohodnotná literatura. Spíš jako něco druhořadého pro malé děti. Teprve v posledních desetiletích se začal běžně přijímat jako plnohodnotné médium. Takže když se komiks objevil hned v prvním čísle ABC, vyvolalo to debaty o tom, proč to tam je a jak je možné, že to vůbec prošlo.

Čím si vysvětlujete, že právě komiks se stal pro čtenáře ABC tím hlavním tahákem? Řada lidí to popisuje tak, že nejdřív přečetli komiks, pak zkontrolovali vystřihovánku a teprve potom řešili články. Proč měl komiks v ABC takovou popularitu a dlouhodobý vliv?

Já tomu fenoménu říkám ‚komiksová škola ABC‘. V českém prostředí jsme se totiž ke komiksu dlouho dostávali jen z několika mála stabilních zdrojů. Jeden byl Čtyřlístek od konce šedesátých let, druhý bylo právě ABC, které s komiksem pracovalo o deset let déle. A ABC bylo navíc specifické tím, jaké autory a série dokázalo v určitých obdobích soustředit. Když se dneska mluví o slavné éře abíček, tak se často zmiňují hlavně 70. a 80. léta. Tehdy vycházely série, které se lidem zapsaly do paměti a vytvořily čtenářský kult. Pro generaci sedmdesátých let to byly tehdejší běžně vycházející komiksy, moje generace v osmdesátých letech je zase často dostala ve speciálech, které byly komiksově hodně nabité a tím se ty „kultovní“ věci přenesly na další ročníky čtenářů. K tomu se objevovaly nové příběhy od stejných autorů, takže se to udržovalo v kontinuální tradici. Ostatně moje autorské komiksy na ty ábíčkovské také navazují, byť velká část z nich v ABC vůbec nevyšla a byly publikovány rovnou knižně (najdete na webu zdeneklezak.cz).

A je tam ještě jedna důležitá rovina. ABC se v čase proměňovalo a různé generace si nesou jako „to svoje ábíčko“ něco trochu jiného. Děti ze šedesátých let často vzpomínají na komiksy, které byly vyprávěné jinak. Texty byly pod obrázky, nebylo to tolik „bublinové“ vyprávění. Já už jsem vyrůstal na jiném typu komiksu a k tomu staršímu formátu mám vztah slabší. Ale princip je stejný. To, co vyšlo ve chvíli, kdy vám bylo deset, se vám zkrátka zafixuje jako nejlepší verze ABC. A přesně proto se pořád opakuje věta: „ABC už není, co bývalo.“ Řekne to člověk, který vyrůstal v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých letech, ale i roku i z roku 2000 nebo 2020 – každý mluví o své dětské zkušenosti. Já často vyprávím historku z veletrhu, kdy ke mně přišel patnáctiletý kluk a prohlásil: „Už to není, co bývalo“. Když jsem se ho zeptal, jestli náhodou ABC ještě nečte, řekl, že už asi dva roky ne. A to je přesně ono. Sotva z toho věku vyrostl, už se na to dívá nostalgicky. Je to dané tím, v jaké době vás ten časopis provázel dětstvím. Pak ho máte spojený s tím „svým“ obdobím a nesete si to jako něco vlastního, na co budete vzpomínat celý život. Ostatně my na tuto nostalgickou strunu letos trošku zahrajeme. Příští rok v lednu oslavíme 70. výročí vzniku ABC a už letos chystáme systematickou kampaň GENerace ABC, v níž se budeme obrace na všechny čtenáře, kteří na ábíčku vyrostli.

Myslíte, že ábíčkové komiksy jsou objektivně tak výjimečné, jak je vnímají pamětníci? Ocení je vůbec dnešní generace?

Teď budu z pohledu ortodoxních pamětníků za heretika. Ačkoliv jsem byl osobní kamarád Vaška Šorela i Vlasty Tomana, myslím si, že jejich dílo už současné čtenáře moc neoslovuje. Ve své době to byly naprosto fenomenální věci, a hlavně tady neměly konkurenci. Jenže když to dnes srovnáte s tím, co má čtenář k dispozici, a zkusíte to „podsunout“ dnešnímu dítěti, často mu to moc neříká. Je potřeba si uvědomit i formát, v jakém to tehdy vycházelo. Často to byla jedna stránka jednou za čtrnáct dní. My jsme z toho byli úplně vedle, protože jsme čekali na pokračování a žili jsme tím. Dneska by ale tohle tempo většina dětí nečetla, jsou zvyklé na úplně jinou dynamiku vyprávění. A troufnu si říct, že řada současných komiksových seriálů je objektivně na vyšší úrovni, než tehdejší fenomény. Jenže my to máme pod kůží. Navíc se tyhle komiksy vracely pořád dokola. Vycházely znovu mimo ABC, v různých „zlatých knihách“ komiksů. Naše generace si to kupuje a čte jako nostalgický fetiš. Já sám mám zkušenost, že když jsem se k tomu po letech vrátil, a přitom si pamatuju, jak jsem třeba speciál z roku 1985 četl pořád dokola, až se mi rozpadl pod rukama, tak už mě to ani zdaleka nebavilo jako tehdy. Je to do jisté míry přežité. Patří to k nám, ale nemyslím si, že by to v té původní podobě automaticky překračovalo svoji dobu a fungovalo stejně silně i třeba za hranicemi. Ale přesto na tom pořád něco je. Nejde jen o scénáře. Šorel i Toman na svou dobu psali výborně a jinak, než bylo zvykem. Ale možná úplně klíčová byla kresba Františka Kobíka. Ta je prostě geniální.

Když říkáte, že některé komiksy mohou být dnes už trochu přeceňované, platí to podle vás i pro výtvarnou stránku? Nebo je právě Kobíkova kresba něco, co je nadčasové a obstojí i mimo naši generaci?

František Kobík byl stoprocentně jeden z nejlepších. A myslím si, že bez jeho kresby by řada těch sérií prostě nefungovala: Kruanby bez Kobíka nefungoval, Galaxia zrovna tak, a podobně i další věci typu Tvrz. My jsme to tehdy vnímali skoro jako jeden balík. Jako tým lidí, který drží pohromadě. A právě ruka Františka Kobíka to podle mě stmelovala. A zároveň si myslím, že bude doceněný i další generací. Já jsem před chvílí schválně trochu „shodil“ ten komiks jako celek v tom smyslu, že patřil do své doby. Ale u výtvarné stránky je to jiné. U Kobíka je to podobné jako u Káji Saudka, jak určitý typ kresby pořád v kulturním prostoru žije, pořád funguje a máme ho zapsaný v hlavě jako předobraz, jak má komiks vypadat. Ano, pořád tam hraje roli nostalgie. Ale minimálně moje generace si tenhle vizuální obraz ponese až do vysokého věku jako vzpomínku, která nezmizí.

Komiks a vystřihovánky se tehdy staly hlavním lákadlem ABC. Platí to pořád? Nebo už tyhle dvě věci dnes nemůžou fungovat stejně jako dřív, protože ztratily punc výjimečnosti?

Obě tyhle složky v ABC pořád držíme. Zároveň ale obě ztratily něco z té původní exkluzivity, kterou mívaly. U komiksu je to jasné. Dneska si můžete poměrně snadno sehnat prakticky jakýkoliv komiks ze světa – americký, japonský, francouzský. Není to vždycky levné, ale dostupnost je obrovská. To, co se čte globálně, se k vám dostane rychle a často i v češtině. A neuvěřitelně bují i český autorský komiks, který až nezřídka směle konkuruje tomu světovému. Takže ABC už v tomhle smyslu neplní roli „okna do světa komiksu“ a nemá na trhu výsadní postavení jako třeba v osmdesátých letech. I když i my máme skvělé komiksy a některé pak fungují i knižně, jako série Pérák od autorské dvojice Macek-Kopl. V dnešním komiksovém ekosystému je to však spíš malá část nabídky. Děti a teenageři pořád ale listují v ábíčku podobně jako dřív. Nejdřív vtipy a komiks, a pak teprve to ostatní.

A podobné je to u vystřihovánek. Ty se v ABC objevily až v roce 1962, tedy zhruba pět let po startu časopisu, a staly se nedílnou součástí „ábíčka“. Ale není to tak, že by bez nich časopis nemohl existovat. My jsme si k tomu v minulosti dělali velké průzkumy. Kolem roku 2010 vycházelo, že vystřihovánky aktivně lepí zhruba 7 až 9 % dětí v cílové skupině. V průzkumu z roku 2020, který byl ovlivněný covidem a lidi byli doma, to procento vyrostlo nad 10 %, ale nijak dramaticky. Když to zprůměruji, jsme někde kolem 10 % (případně mírně pod) čtenářů v cílové skupině, kteří říkají: ano, modelařím, a někdy i pravidelně. A z toho plyne naše věčná interní debata. Já jsem v ABC od roku 1999 a prakticky každý rok se znovu otevře otázka, jestli tahle výrobně drahá součást časopisu dává ještě smysl. Osobně si myslím, že dává. Nejen kvůli části dětí v cílovce, ale i proto, že u nás existuje velká skupina lidí, kteří si ABC kupují celý život především kvůli vystřihovánkám. Kdybychom je uřízli, ábíčko by pro část čtenářů přišlo o kouzlo, které pro ně mělo.

Jak těžké je balancovat mezi tím, aby byl časopis současný a atraktivní pro dnešní děti, a zároveň nést obrovské historické dědictví značky? Tedy tlak starších čtenářů, kteří všechno srovnávají s tím, ‚jaké to bylo za nás‘ – a zároveň jsou často ti, kdo časopis kupují a platí.

Historické dědictví má svoje výhody i nevýhody. Největší výhoda je, že značku ABC zná v Česku skoro každý. I když se mi třeba teď na jedné besedě stalo, že se k ábíčku nepřihlásil nikdo z celé třídy – v tom konkrétním místě to děti prostě neznaly – obecně pořád platí, že ABC je známé hlavně díky tomu, že na něm vyrostly celé generace českých dětí. A časopis se v rodinách často předává: „Mně se to líbilo, tak to budeš číst taky.“ V tomhle smyslu nám to pomáhá třeba u předplatného. Už samotná znalost značky a rodinné doporučení vytváří určitou výhodu. Jenže s tím jde ruku v ruce i nevýhoda toho neustálého srovnávání. Každá generace, když z ábíčka „odejde“, má tendenci říkat: „Už to není, co bývalo. Za mě to bylo nejlepší.“ A časopis pak znovu začne řešit až ve chvíli, kdy má vlastní děti, jim se časopis líbí, a ten koloběh se opakuje.

Další nevýhoda je, že primární cílová skupina je strašně úzká. Míříme hlavně na věk mezi 10 a 13 lety, a i to se v praxi zužuje z obou stran. Není to tedy tak, že si budujete čtenáře na desetiletí dopředu. Čtenář s vámi jde typicky jen pár let a pak odchází. A s tím musíme pracovat jak obsahově, tak obchodně. ABC je prostě značka, která je dlouhodobě zvyklá, že nás čtenář ve čtrnácti opustí. Jsou i lidé, kteří si to kupují celý život, ale primární jádro je z principu krátkodobé. A právě to balancování mezi těmito dvěma světy je trvalé téma.

Do jaké míry se dá srovnat dnešní ABC s tím před 20, 40 nebo 50 lety? Když pomineme komiksy a vystřihovánky: dřív mělo ABC podtitul ABC mladých techniků a přírodovědců. Je dnes ještě pořád ‚pro mladé techniky a přírodovědce‘, nebo se posunulo spíš k popkultuře – videohry, trendy a podobně?

ABC už od prvního čísla neslo podtitul mladých techniků a přírodovědců. Ten ztratilo někdy v roce 1991. Dnes je ten podtitul formulovaný jinak: vědeckotechnický časopis pro mladé. A když si vezmete čísla z padesátých let a odfiltrujete to, co do nich tehdy nutně vnucovala doba, tedy ideologii, která je v těch ročnících dost silná, tak vám pořád zůstane jádro: vědeckotechnický magazín. Tehdy se řešil závod o vesmír, letadla, zemědělské stroje a podobné věci. V šedesátých letech tam nastupovaly motivy typu roboti a podobně. A když otevřu současné ABC, tak tohle jádro tam pořád je, jen s aktuálními tématy – umělou inteligencí, drony, genetickým inženýrstvím. Takže když srovnáte ABC z padesátých let (bez ideologické vrstvy) a ABC dnes, to vědeckotechnické jádro je překvapivě podobné.

Jenže aby ten časopis fungoval pro dnešní děti, musí být atraktivnější. Proto se do něj víc prolíná i popkulturní složka. A ona tam mimochodem byla vždycky aspoň trochu, jen měla jiné formy. Dřív se to často dělilo na ‚pro kluky‘ a ‚pro holky‘. Dneska je takové genderové dělení už prakticky nemyslitelné (ve stylu: holky budou vyšívat, kluci šroubovat). Dnes se spíš snažíme rozšiřovat obsah tak, aby byl relevantní napříč všemi dětmi, a právě společenská a popkulturní témata v tom hrají roli. A ještě jedna věc. Z každého výzkumu a z každé debaty s čtenáři nám vychází, že obrovsky důležitá je příroda. Děti ji chtějí, žádají ji, a i proto máme v časopise velký podíl přírodních témat.

Když sledujete proměnu dětí i mediálního trhu, myslíte, že má ABC šanci přežít další desetiletí? Nebo už jsme v době, kdy tištěné časopisy bez ohledu na kvalitu bojují o samotnou existenci a řeší se, jestli takové médium má ještě smysl?

Já jsem v ABC už šestadvacet let, přesně polovinu svého života, a musím říct, že pocit, že teď’ se to zlomí a všechno se překlopí jinam, zažíváme opakovaně celou dobu mého působení. Když jsem nastupoval, začínali jsme tvořit webové stránky. Stavěli jsme je tehdy vlastně od nuly a už tehdy se říkalo: teď se to celé přesune na web a tisk postupně ztratí význam. Mysleli jsme si, že máme před sebou sotva pět let. Pak přišly sociální sítě jako Facebook, a znovu se opakovalo, že teď už to nepřežije další rok. Pak YouTube, tablety, chytré telefony, potom TikTok. V posledních letech umělá inteligence. Pořád bylo něco. Největší zlom přišel ve chvíli, kdy se chytré telefony dostaly masově do rukou dětí. To bylo někdy kolem roku 2016. Tam jsme viděli prudký pokles. Nejen proto, že telefon je „hračka“, kterou máme pořád po ruce, ale hlavně proto, že dítě může konzumovat úplně jiný typ obsahu jinde, rychleji a zadarmo.

Takže poslední čtvrtstoletí je vlastně série milníků, kdy si s každým dalším krokem říkáme, že ABC už nepřežije dalších pět let. A možná jsme teď na dalším takovém milníku. Vloni v březnu jsme přešli na měsíční periodicitu vydávání, protože čtrnáctideník se nám už nedařilo udržet kvůli distribuci a ekonomice. Měsíční formát jako „luxusnější“ zboží je cesta, kde tištěná média ještě mohou mít svoje místo. Už to není ta levná věc, která mi chodí pořád a automaticky. Vidíme to u denního tisku. Ještě před deseti lety bylo běžné odebírat noviny do schránky. Dnes žádného takového člověka neznám. A platí to i u starší generace. Tištěné médium se prostě musí transformovat do něčeho, co budu rád mít fyzicky u sebe, čím můžu listovat, a občas se do toho i začíst. Elektronický obsah byl kdysi výjimečný, dnes je všudypřítomný. A tištěný časopis se naopak může (a musí) stát něčím výjimečným. Něčím, co má hodnotu právě tím, že je fyzický, omezený a mimo obrazovku.

Když se ohlédnete za sedmdesáti ročníky ABC: jaký odkaz podle vás ábíčko zanechalo? Co znamená pro českou kulturu?

Pro českou kulturu je ABC něco mimořádně prorostlého do každodenní zkušenosti. Já to zažívám pořád. Když někam přijdu, lidé často reagují: ‚ABC? To ještě vychází? Vždyť já jsem na tom vyrostl.‘A je vlastně jedno, jestli mluvím s generálním ředitelem velké firmy, nebo s vědeckým pracovníkem. Já jsem vždycky říkal, že ABC je pro chytré děti. A myslím, že se to na české společnosti opravdu podepsalo. V posledních sedmdesáti letech se ABC nějakým způsobem propsalo do formování části elity. Lidí, kteří si z ábíčka odnesli zájem o techniku, přírodu, objevování a přemýšlení. Neříkám, že to udělalo každého, ale ten otisk je podle mě výrazný. Myslím, že se to projeví v té naší kampani GENerace ABC. Já ABC nevnímám jen jako časopis. Beru ho jako médium s určitým posláním, a to je na dnešním mediálním trhu docela výjimečné. Uspořádali jsme několik ročníků rodinného Festivalu ABC, na čtvrt století jsme pohřbili a opět vykopali Časovou schránku ABC – mimochodem letos v březnu ji opět pohřbíme pod zem s novým poselstvím do roku 2025. Ve všem tomhle smyslu je odkaz ABC dlouhodobý. Není to jenom nostalgie. Je to stopa, kterou zanechalo v generacích čtenářů a v tom, jak se u nás přemýšlí o vědě, technice a světě.