In memoriam: Nejobsáhlejší zpověď Krychliče, legendy z pardubického nádraží

VÁCLAV KULHÁNEK /†73/ byl muž, který se nebál být jiný. Byl známou postavou Pardubic, které se přezdívalo Krychlič. Jeho vlasy svou úpravou připomínaly hranol, či krychli a odtud pramení i jeho přezdívka. Václav Kulhánek se kromě extravagantního vzhledu vyznačoval svou vysokou inteligencí, perfektním všeobecným přehledem a láskou k přírodě. Krychlič se zjevoval v prakticky nezměněné podobě již od poloviny 60. let 20. století, pravidelně na hlavním nádraží. Zemřel 26. března 2021, pohřeb se konal 7. dubna 2021 ve velké obřadní síni v Pardubicích.

Slova autorky: Jsem z Hradce Králové a Krychliče jsem od malička při cestách do Pardubic vídala na nádraží. Bála jsem se ho. Působil divně, strašidelně, děsivě a já jsem nedokázala pochopit, proč chce někdo takhle vypadat. Říkalo se o něm hodně legend, třeba to, že chodí na nádraží vyhlížet svoji mrtvou matku. Ale jak jsem rostla, zvětšovala se spolu s tím i touha poznat, co je za jeho maskou. Chtěla jsem nahlédnout do jeho nitra. Chtěla jsem se s ním vídat, chtěla jsem o něm natáčet. S obojím souhlasil, ale hned druhý den mi napsal, že všechno ruší a už mě nikdy nechce vidět. Bylo mi to neskutečně líto, ale nechala jsem to osudu. Dokončovala jsem tehdy dokument Šmejdi, a to bralo můj veškerý čas a energii. Ale pak jsem sebrala odvahu a pozvala ho na premiéru. K mému obrovskému překvapení přišel. I s mužem, do kterého byl zamilovaný, s bývalým policistou Karlem. Tehdy se psal rok 2014. A teprve potom, s odstupem času, přišel Krychlič sám s tím, že by o naše společné natáčení přeci jen stál. Četl o mně v novinách a měl pocit, že by chtěl, aby na něj dopadl alespoň kousíček mé tehdejší chvilkové pseudoslávy. Následující rozhovor je časosběrný a je přepisem některých pasáží, které jsme společně za dobu našeho setkávání natočili mezi lety 2014 a 2020. A právě pár dní před Vánoci v roce 2020 jsme společně natočili poslední záběr. Pak už jsem Vaška nikdy neviděla. Ale vím, že z přepisu a zveřejnění našich rozhovorů, by měl velikou radost. Dokumentární film, který si Václav natočil z velké části sám, zapůjčenou kamerou, můžete vidět online.

- Silvie Dymáková

Krychlič velmi rád jezdil na výlety po celé České republice. Tato část rozhovoru vznikla během jednoho z nich, v Hradci Králové, v Jiráskových sadech. Stojíme na chodníku, můj kolega vytahuje kameru a Krychlič je nadšen..

To je krása. Lidi budou závidět, co se to zase děje. Teď by tady mělo být plno diváků, aby všichni viděli, jak jsme na tom bezvadně. Po někom nezůstane vůbec nic. Ale po mně zůstane pár fotek a těch obrázků, co se hýbou.

Kolem jdou dvě slečny, odhadem 13 let. Chvíli Krychliče pozorují a pak se odváží zeptat.

Kdo jste, nebo odkud jste k nám do Hradce přijel?

My jsme tady na exkurzi s pardubickým klubem důchodců a jezdíme takhle jednou měsíčně. A jinak já jsem takovej známej týpek z Pardubic. A tady moje kamarádka Silvie, ta získala Českého lva za film Šmejdi. Slyšely jste někdo o tom filmu? Ne? No, vy jste ještě poměrně jehňátka..

A proč takhle vypadáte?

Protože já nechtěl zapadnout, jako ti ostatní. Dělalo mi dobře, když mě třeba lidi brali jako něco takového jiného. Vemte si, budete tady mít 20 labutí a tu jednu namaluje někdo na modro. A každej si řekne: „Jé hele, modrá labuť!“ Jako děti jsme měly holuba a toho jsme namalovaly vodovkama. A když oschnul, tak byl takovej duhovej. A každýho zajímalo, co to je za krásnýho ptáčka. Čili když je něco, co není v tý řadě, není to normální, tak to lidi zajímá. A mě pak zase zajímá to, že se o tom s těma lidma, jako teď s váma, můžu pobavit.  Určitě to nedělám proto, aby někdo řekl: „Ježišikriste, to je debil.“ Protože když by se člověk seznámil třeba s pěti debilama, tak ani jeden nebude vypadat jako já.

Přesouváme se na Velké náměstí. Krychlič, já a několik účastníků seniorského zájezdu. Václav si objednává kávu a okamžitě z aktovky vytahuje štos fotek.

Podívejte se, tady jsme s Karlem. To je ten můj parťák, co jsem s ním byl na vaší premiéře Šmejdů. Ta je krásná fotka, co? A tady jsou ty fotky od vás, co jsme s tím vaším fotografem Markem dělali na Kuňce! Hele, ta silueta, ta moje krásná postava, no teda.. Tady vypadám vysokej a vy taky vypadáte, že to nejste vy. To je moc hezký. A tady jsme s někým fotili na letišti a tady s někým na závodišti. Já se na ty fotky dívám a říkám si kolikrát: „Jak se do tak malý hlavy vejde tolik smutku.“ Já jsem v podstatě pesimista, co má slzičky na krajíčku. Ale tím, že šaškuju, tak se z toho dostávám. A tady na té fotce je vidět, že se koukám bokem, jakoby stranou. Když jsem byl malej a takhle jsem se koukal na maminku, tak ona mi vždycky říkala: „Tak takhle vypadá ďábel.“ Ale co byste Silvi řekla, kdybychom si začali tykat? Má to nabídnout žena, ale já jsem nad hrobem..

Bude mi potěšením! Takže já jsem Silva.

Vašek. (Líbá mi ruku.) Já tě tím neztratím, když si budeme tykat. Budeme si blíž.

Ty se bojíš, že mě ztratíš?

Jo. Takovýto – využiju a odkopnu. To je normální u novinářů, já to tak beru. Ale ty jsi říkala, že to je mezi námi něco víc, takže já to takhle chci brát. Navíc mě nechceš dostat do postele, ani já tebe, takže spolu můžeme řešit i naše problémy, můžeme se vzájemně svěřit. Tohle bude čistý kamarádství, a to je úžasná věc. Přátelství je víc než láska.

Jak navazuješ kontakty s někým, kdo se ti líbí?

To je jednoduchý. Mně, když se někdo líbí, tak jdu za ním a snažím se nějakým způsobem se na něco zeptat. A hned říct: „Mám pocit, že jsme se někde viděli.“ A nebo: „Připomínáte mi někoho, koho jsem znal.“ A pořád si vybírám stejný, podobný typy. Taková moje cílová skupina. Starší muži. Od sedmdesáti vejš. A pak ty lidi třeba řeknou, že jdeme na kafe. Ale já nikdy nikoho nezvu, ten zájem a ta iniciativa musí přijít z té druhé strany. Rychle se seznamuju, a ještě rychlejc se rozeznamuju. A lidem zásadně netykám, kromě několika výjimek.

Takže to, že jsi mi nabídl tykání, to je velká pocta!

Je, Silvi, to teda je. Protože tím si ty lidi připustíš blízko. K tělu. Tykat někomu už je asi to nejvíc, co člověk může ze sebe dát. Tím pádem toho člověka přijímáte jako přítele, nebo kamaráda. A i když nevěřím na nadpřirozeno, tak ale pokud je nějakej život po životě, tak věřím, že moje maminka teď tady letí nade mnou a dává ty kontakty a  říká mi: „Udělej tohle, udělej tamhleto, tohleto nedělej…“

Co ti dneska udělalo radost?

Naprosto všechno. Byl to nádhernej den. Víc nádhernej než ty ostatní nádherný. Člověk si musí najít radost i v maličkosti. A když se to takhle spojí, tak je to prostě nepochopitelný. Od rána všechno vyšlo a bylo to úžasný. Děkuju, děkuju za to. Člověk totiž musí mít někoho dalšího k tomu, aby to bylo nádherný a úžasný. Protože člověk, když je sám, tak není v nejlepší společnosti. Potřebuje někoho. Pro mě každej den stojí za to. Nelíbí se mi, když jsou lidi mrzutý, když nadávají. Prostě ne každej den svítí sluníčko, ale potřeba jsou i ty ošklivý dny.

A je něco, co vyloženě nemáš rád?

Já nemám rád automobily, alkohol, myši, lidi, psi, peníze, je toho hodně, co nemám rád. A opice. Ale co mám rád a s čím jsem spokojenej, tak to je moje vizáž. Když jsem s něčím někdy nebyl spokojenej, tak jsem to buď ustříhnul, nebo přilepil.  Třeba uši. Já je měl odstátý a přilepoval jsem si je kanagonem k hlavě. Já si to nechtěl nechat odoperovat, tak jsem to lepil. Mně říkali Hurvínek. Naštěstí jsem měl maminku, která mě připravovala na to, že mě lidi třeba budou v životě ponižovat.

Přesouváme se do nádražní haly a čekáme na vlak do Pardubic. Nasedáme, odjíždíme, Vašek pořád mluví..

Já jsem tak rád, že tě ta moje parta důchodců přijala. Bál jsem se, že řeknou, že jsou uzavřená společnost a nechtějí tě tam, ale oni tě vzali báječně. To mi udělalo další radost. A když se ty radosti dají k sobě, tak až přijdu domů, tak okamžitě usnu, protože je těch radostí prostě moc. A to hromada mých partnerů nechápala, že když jsem k nim po týdnu přišel na návštěvu, tak jsem si sednul a usnul jsem. Protože z člověka spadne ten tlak, cítí se uvolněně, bezpečně. A víš, co mě mrzí? Že stárnutím člověk přichází o to, že už nevypadá mladě. Ale je mi to jedno. Já se vždycky podívám do zrcadla a říkám: „No, tak tohohle bys teda měl zabít.“ A žiju dál.

Tys někdy vážně přemýšlel o sebevraždě?

No, tak to ti povím takový rozjímání. Jednou jsem si uvařil kafe a z jedné místnosti do druhé jsem přecházel přes chodbu. A zastavil jsem se na chodbě a nechtělo se mi ani dopředu, ani dozadu. A s tou sebevraždou to je stejný, já to řešil několikrát. Nejdeš ani tam, ani zpátky a říkáš si. Zavolej někomu, někdo ti poradí. Ale nemáš chuť, na nic. Všechno to končí. A pak se zase člověk třeba za pět minut vzpamatuje. A vždycky si vzpomenu na to kafe uprostřed chodby, jak jsem vlastně nevěděl, co chci. Takže prostě v hlavě se vám udělá psychickej blok,  když je toho smutku najednou moc. A ten může za to, že nechceš dopředu.

Ti. Ne vám.

Jé, promiň, vidíš. Já si zvyknu. Pro mě je to úžasná pocta, jsi krásná, chytrá, jsi moje kamarádka, a ještě si tykáme. Dáváš mi svůj čas. To ani není možný. Karel byl třeba unešenej z tvých rodičů a z toho, jak jsi nás na premiéře Šmejdů dotáhla dozadu. To bylo pro nás oba nečekaný a spontánní a já takových neplánovaných věcí moc nezažívám.

Před chvílí, ještě, než jsme nasedli do vlaku, jsi se zničehonic v nádražní hale rozběhl k pianu a začal jsi hrát. To taky nebylo připravené.

Nebylo. A udělal jsem to proto, abych překonal sám sebe, protože jsem z toho měl ohromnej strach. Je to nezvyklý prostředí. Musíš překonat určitou bariéru, co když lidi začnou pískat a mlátit mě deštníkem? Ale nebylo to úplně nejhorší, i když byl každej třetí tón vedle. A jsem rád, že jsme nestihli stejnej vlak, jak zbytek našeho dnešního výletu, protože odpadlo to loučení a tím pádem věc, která nemá konec, je vždycky krásná. Jeden muž mi jednou řekl: „I kdyby mezi námi nikdy nic nebylo, tak jsi byl jako můj nejkrásnější sen.“ Takže pro mě věci, co nemají konec, jsou ten nejkrásnější sen. A teď to můžeš vypnout, protože už toho je nabékanýho dost.

Jak jsi mluvil o smutku, to znamená, že tě něco hodně tíží?

Já jsem dva v jednom. To jsem říkal jenom jednou v životě. Navenek je ten, co se směje a uvnitř je někdo, kdo je smutnej a pláče. A ten navenek ho nechce pustit ven. Prostě když je člověk sám, tak někdy ten smutek by přišel napovrch a toho člověka by ovládnul. Takže od toho má kromě srdce i mozek, kterej by ho měl brzdit. Ale proto je tolik sebevražd, že často ten mozek nebrzdí. Já v podstatě nejsem ten optimistickej kašpar, dovedu udělat zábavu, ale člověk přijde domů a je rozloženej. Takovej se smutkem. Tak proto si říkám, že musím mít kolem sebe přátele, abych se těšil třeba na úterý, středu, pátek, sejdu se s tímhle, s tamtím, aby měl člověk takovou tu životní turbínu, ten motor. A teď už tady jde pan cvakací nám cvaknout lístky.

Jak si definuješ, co znamená vztah?

Vztah. To je různý. Vztah třeba máme i my dva. Jsem velice rád, když někdo, kdo znamená pro Pardubice, nebo i pro Čechy něco, že je můj kamarád. Nebo i v uvozovkách kamarád. Každej vztah je dvoustrannej, není vyváženej. Když já mám někoho rád, tak ten druhej mě mít rád nemusí. Když já mám někoho rád, tak on mě nemá třeba rád, nemusí. Každej cejtíme něco jinýho, ale když jsme schopný to nějakým způsobem sladit, tak to je bezvadný. To je vztah.

Vlak přijíždí do Pardubic, loučíme se a domlouváme se na další setkání. Tentokrát mě Krychlič bere do parku, nedaleko pardubického nádraží.

Kdy a kde poprvé jsi začal pociťovat touhu se odlišit? Kde to vzniklo?

No od narození. Ale víc potom, když jsem viděl první filmy. Říkal jsem si, jak je to úžasný, jak ty lidi jsou krásný, protože tehdy, za první republiky, byli herci hvězdy. Lidi sbírali fotografie, sháněli pohlednice, na kterých ti herci byli, kdežto dneska už to je jako povolání. Prostě každej se snaží mít nějaké role, které by jim zabezpečily jednak tu diváckou obec a jednak peníze. Dodneška třeba ty filmy starý ve mně vzbuzujou takový jako: „Ach, takhle by to bylo krásný bejt takováhle hvězda.“ A já jsem se spíš chtěl přiblížit těm svejm ideálům, který se mě líbily. Čili když někdo byl nějak učesanej, nebo nějak dobře nalíčenej, tak jsem si řekl: „Zkusíme, jaký by to bylo.“ A vždycky jsem nějaký ty šminky používal. Používal jsem tehdy vlastně všechno, co mi padlo do ruky a tím jsem tu přírodu trochu vylepšoval. A mně se pak vždycky zdálo, že vypadám líp. Nechtěl jsem vypadat jako ty ostatní, ale to nebylo, že někdo by mě k tomu svedl. Já jsem skutečně chtěl bejt jinej. Protože tím, jak bych byl jinej, tím bych se přiblížil těm svejm ideálům, který byly nedosažitelný, o kterých jsem si myslel, že bych se s nimi v životě nemohl setkat.

Jako třeba s kým?

Herci z první republiky, ať herečky, nebo herci – všichni byli prostě nádherný, a i když to třeba z dnešní doby může vypadat hloupě, fascinovala mě třeba Lída Baarová. Ta byla tak krásná! Nebo Adina Mandlová, Věra Ferbasová, Hana Vítová. Takže tady mi to dalo dohromady, že bejt krásnej, je něco proti tomu, co ten režim chtěl. Snad tady vzniklo to, že jsem se chtěl sobě líbit. A já si myslím, že i teď, v těch 70 letech, vypadám dobře.

Myslíš si o sobě, že jsi krásnej?

Já si myslím, že jo. Pro mě jo, protože, kdybych chtěl bejt jinej, no, tak bych se o to snažil. Kdybych chtěl být potetovanej, kdyby chtěl být skin, no tak budu potetovanej skin. Já jako proti nikomu nic nemám, ale já chci vypadat, tak, jak vypadám. A ty obloučky, co mám, tak to jsem takhle jednou v noci našel na ulici mrkací panu, kterou někdo vyhodil. Říkám si – to je znamení, tak jsem tu mrkačku sebral, ostříhal a nalepil. A ještě krásně posloužila.

Přezdívka Krychlič ti dřív vadila. Teď už ji máš rád. Čím to, že jsi změnil názor?

Já nikdy toho Krychliče nebral jako nějakou pohanu. Teda kdysi dávno jo, ale pak asi před deseti lety jsem to přijal. Já jsem pak vždycky říkal, že to je moje indiánské jméno. A bral jsem to tak, že byl jeden Elvis, byl jeden Hitler, byli jedni Beatles, a když někdo řekne Krychlič, tak nikdo si nevybaví nikoho jinýho, jenom mě.

Jak se ti s tímhle vzhledem žilo v minulém režimu?

Já jsem často jezdíval do Prahy na tehdejší nelegální burzy vinylů. A já tam jezdil skutečně kvůli deskám, protože jak jinak v šedesátých letech by bylo možné shánět desky.. Sice nějaké inzeráty byly, ale to byly většinou české desky, které šlo nějakým způsobem vykupovat a vyměňovat. Takové ty klasické burzy byly na Letné, nebo na Strahově. Tam byly stovky, možná tisíce lidí a tam člověk jednak mohl prodat a jednak mohl koupit. Ale zase často nebylo za co, protože ty desky byly v té době velice drahé, jedna stála i přes tři stovky. Dneska by to byly tři tisíce. A to pro dospívajícího, kterej to kapesný nemá tak veliký, a ještě navíc do té Prahy nějakým způsobem musí dojet… No, takže jsem měl radost, když jsem třeba jednou za týden nebo dva pořídil jednu dvě desky. A to bylo něco úžasnýho. To jsem jel potom zpátky vlakem z Prahy do Pardubic, prohlížel obaly, studoval jednotlivé skladby. Bylo to úžasný. Dneska je doba úplně jiná, prostě dneska toho všude jsou tuny, vyhazuje se to. Když člověk vleze do popelnice, tak to tam najde.. Nicméně tehdy se to policii pochopitelně nelíbilo, protože v tý době sem ze západu šly různé samizdaty a různé překlady něčeho, co nebylo v kurzu. Nebo nápady nějakých disidentů, kteří nebyli v kurzu a policie šla spíš po tomhle než, že by šla po deskách. A když chtěli někoho sebrat, tak si vybírali spíš ty typy, který nevypadaly moc jako „košile, modrá srdce rudé.“ A já jsem se jim často nelíbil. Takže mě párkrát dali do policejního antona a převezli. Dali mě do samotky, nevím, jestli těch samotek tam bylo víc, ale já tam byl sám. A protože já jsem v Praze studoval externě, tak jsem si vytáhl skripta a učil jsem se. No, a přitom to okýnko se takhle odklápělo a jak odcházeli ti zaměstnanci z Bartolomějský, no tak si říkali: „Jé, chytili jsme tady něco, my se jdem na to podívat!“ Asi tímhle způsobem to probíhalo a pak už jsem byl předvolán nahoru a tak. Kladli mi otázky a já jsem kladl odpovědi. A najednou bylo zjištěno, že vlastně nejsem úplnej primitiv. Byl jsem odeslán k někomu vyššímu nebo lepšímu. A tam už se mnou jednali vlastně příjemně. V rukavičkách. Ptali se mě na jména a nejednalo se vůbec o muziku. Ukazovali mi fotky a já měl říkat, koho znám. Já pochopitelně nikoho neznal, protože vždycky jsem byl a doteďka jsem apolitickej. Já nevím, kdo co v tý době dělal, kdo byl v kurzu, kdo nebyl v kurzu. Čili nakonec se tedy napsal určitej protokol, podali jsme si ruce a pán mě vyprovodil. Říkal: „Ne, tímhle směrem není metro, to je úplně druhým směrem.“ A zase se to třeba za měsíc, nebo za půl roku opakovalo. Když byl zátah na ty hašišáky, na máničky, tak o mně lidi říkali: „On má sice dlouhý vlasy, ale nejdelší směrem nahoru.“ Ale já tu fotografii měl takovou už tenkrát v občance, já jsem prostě ve skutečnosti tak vypadal.

Takže se ti žilo dobře?

Mně úžasně, protože já jsem rebel. Já jsem věděl, že nedělám nic špatnýho, a proto, když se zrovna určitý skupině lidí nelíbilo, jakým způsobem žiju, nebo jak vypadám, tak to nikdy nebylo proti zákonu. Nikdy to nebylo proti nějakýmu paragrafu. Já jsem věděl, co si můžu a co si nemůžu dovolit, a právě tím, jestli jsem se určitý skupině lidí nelíbil svým vzhledem nebo svým chováním, tak to pro mě neznamenalo, že bych měl být nějakým způsobem o ten krok vrácen. Protože já jsem se nikdy nechtěl zařadit. Já jsem nebyl takový to „poručíme větru dešti.“

Kolikrát tě sebrali?

No tak přesně to nevím, ale do té desítky.

Nesnažili se tě donutit změnit vzhled?

Nikdy. Ne, ne. A vždycky, když mě někdo legitimoval, tak když zjistili, že nejsem primitiv, že už tam nějaká ta vysoká škola je čili najednou se mnou začali jednat tak jako jemně v rukavičkách. Nikdy tam nepadly hrubý slova, nebo nějaký ponižování, vyhrožování vydírání. U nás v práci to věděli, protože tam chodily záznamy, ale nemohli se mnou nic udělat.

Desek máš doma zhruba 15 tisíc, sám říkáš, že tě to stálo statisíce, spíš miliony, jsi v důchodu, pořád nakupuješ, kde na to bereš peníze?

Hehehehe. No. Podívej. Nějaký peníze jsou, nějaký dědictví bylo, já jsem skromnej, poctivě jsem pracoval, takže mám důchod, kterej není moc velikej, ale mně bohatě stačí. Nikdy bych od nikoho nevzal něco za nic. A kdyby někomu v lese upadla peněženka, tak bych ji ani neotevřel a donesl bych ji na policii.

Čím jsi v životě chtěl být?

Já jsem chtěl být doktorem. Dělat doktořinu. Ale bylo mi řečeno, že s vadným postojem, teď myslím páteř, ne politické názory, že nemohu dělat. Tak jsem si vybral přírodopis.

Jaké jsi tedy vystudoval školy?

Střední, no, tak to je to je ta střední všeobecně vzdělávací škola, SVVŠ, dnešní gymnázium. Tam to byl směr přírodopis-chemie a pak jsem chtěl jít na lékaře. Jenomže nebylo „tlačítko“ v té době čili i když zkoušky jsem udělal a byl jsem třeba na čtvrtým místě a brali jich 20, tak prostě mě nevzali, protože sem tam neměl protekci.

A co vysoké školy?

Díky tomu, že chemie byla moje hobby a že přírodopis byl mým hobby, tak jsem šel do Hradce na pedagogickou fakultu. Učitelství pro druhej stupeň. Zrovna otevírali obor přírodopis - chemie, tak to byla moje první škola. Potom jsem dělal dálkově přírodovědnou fakultu. Ale nikdy jsem nechtěl učit, nechtěl jsem být učitelem, protože mi jedna moje profesorka říkala: „To by vás připravilo do blázince.“ Mamka měla hysterickou povahu, a proto jsem nechtěl bejt učitel. Abych taky tak nedopad.

Jaké vysoké školy jsi tedy dodělal?

Pedagogickou jsem pochopitelně dodělal, přírodovědnou fakultu jsem dodělal a potom jsem dělal jako nástavbu archivnictví a pomocné vědy historické. Čili ačkoli se to studovalo na vysoký škole, nebylo to zakončeno diplomem. Bylo to zakončeno jako zkouška s nějakým osvědčením, že se tomu člověk může věnovat.

Je to s tebou těžké, to ti povím. Jaké máš tedy tituly?

Tak teď už žádné, protože já si už neříkám, že bych byl vysokoškolák. Jsem už důchodce, takže si to nedávám ani na občanku. Já tam nemám nic. Já studoval proto, že mě to bavilo a že mi to šlo. Já už o tomhle po sedmdesátce celkem nemluvím.

Jaké jsi tedy MĚL tituly?

Já nechci o tom mluvit prostě. Mám dokonce nějaký ty, jak se tomu říká, když člověk absolvuje. Promoce. Já jsem promovaný pedagog. A pak jsem si dodělal ještě doktora přírodních věd. Zní to jako LDN, ale je to RNDr. Ale já prostě studoval proto, že jsem chtěl být v tom kolektivu těch spolustudentů a že jsem měl obavu vejít do reálnýho života. Protože jsem měl opravdu strach, co mě čeká, a že už pak bude zaměstnání, povinnosti, a to jsem nechtěl. Jenže já si nemyslím, že kdo má titul, nebo kdo něco studoval, že je lepší než někdo se selským rozumem. Já ty lidi podle tohohle toho nezařazuji. Spíš mi v životě to vzdělání vždycky ublížilo. Spíš mě diskriminovali za vzdělání než za vzhled. Nechápu proč. Já měl takovej pocit, že nikdy nikde to vzdělání nebudu používat, protože mě nezajímalo dělat kariéru. Já jsem se chtěl věnovat svýmu životu, ve svým světě, svým koníčkům. A strašně věřím na osud. I když osud je něco, jako víra. Prostě, když to má bejt, tak to bude, řeknu si. Protože čím víc jsem se o něco snažil, tím to pro mě bylo složitější.

Natáčíme spolu dokument o tobě, o tvém životě. Máš ode mě půjčenou kameru, jak tě baví si natáčet to, co uznáš za vhodné?

No, moc! Ale řeknu ti, já můžu bejt rád, že nemám kameru vlastní, že nemám internet, to už bych neměl ani noc, ani den. Protože toho, co mám doma, ty sbírky, to je tak na tři životy. Sběratelé, to jsou zoufalci. Všechno potřebujou vlastnit.

Ale do svého domu mě nechceš pustit, nechceš, abych to na vlastní oči viděla. Proč?

No, to jsem si vyhradil, že ne. Já mám takový soukromí, kde asi už nebudu chtít vůbec nikoho. Já soukromí ctím a ani 100% všeho, co by mi slina přinesla na jazyk, neříkám veřejně. Člověk prostě musí mít tajemství, protože to tajemství je to, co lidi zajímá. Když řeknu, nebo udělám všechno, přestanu bej zajímavej. Přitahuje tajemství, přitahuje to, že jsem pořád nezpoznanej. Každej by si řekl: „Už o něm víme všechno, tak co bysme na ten film chodili, co by nás to zajímalo.“

Na jedno z dalších setkání Václav přináší okopírované fotky, které vznikly před lety, při  naší první schůzce, na Kunětické hoře. (pozn.: autorem je Marek Chaloupka, fotograf tohoto webu.)

Tady je originál, vzpomínáš? A tady je moje úprava.

Počkej, to si děláš legraci, ty jsi ty fotky upravil? Vylepšil? Ty jsi na ně přilepil srdce a domaloval si oční linky a stíny?

No jistě! To srdce je ta láska mezi náma! To srdce by mělo bejt větší, ale to už bych tam nemohl bejt, už bych byl schovanej. Ale já jsem si hlavně potřeboval schovat ty faldy na tom krku, takže tady nejsou vidět, víš? A prostě, abych nemusel do ruky brát ty krásný originály  a opatlat je, tak jsem si od všeho nechal udělat kopie. A ty takhle vylepšuju. Podívej, jak jsi vypadala. Ty vlasy. Dlouhý. A tady, jak je za mnou to světlo, jakoby z hlavy, že mi jdou paprsky sluneční, vidíš to? Tak je to správně. Svatej. Ano, ano, svatej. To jsou nádherný fotky, každou jsem si dal zvlášť, to je vidět profesionál. Copak je s ním?

Má se krásně a moc tě pozdravuje a když budeš chtít, tak ti určitě rád udělá nový fotky.

Jo, to bych chtěl! Rád! Jo a hele, tady ty siluety. Václav a Silvie. Teda. Silvie a Václav. To je přece nádherný, tady je to tajemství, to jsou jen stíny a pokud bychom to neřekli, tak nikdo neví, kdo to je. No a tady, tady jsou rodiče, babička a sestřička.

Jak jsi vycházel se sestrou?

Já fantasticky. Když mě mlátili, tak ona plakala. Ona brečela za mě. No a potom, když už jsme povyrostli, tak ona chytila jiný level. Já pořád byl dítě a dítě jsem doteď. Já jsem pořád jenom veliký dítě, jak se říká, že mužský jsou děti až do smrti a potřebujou nějaký vlídný, milý, příjemný vedení, tak to jsem byl já. No a sestra, ta musela víc dospět, protože na ní byla ta zodpovědnost, na mě zodpovědnost nikdy nebyla. Já, co jsem chtěl, co jsem udělal, co jsem nechtěl, to jsem neudělal, pro mě zodpovědnost byla jen zaměstnání. Ani jeden den jsem nebyl nemocnej. A pak v dospělosti si sestra žila svůj život a já jsem si žil svůj život. Ona byla milovaný dítě, dělala věci víc, než jsem dělal já. Ségra byla vždycky oblíbenější, ale to je asi zcela normální v rodinách. A víc bych to asi nechtěl rozebírat.

A nemůže to tvoje zdobení se souviset prostě s tím, že jsi na sebe chtěl připoutat větší pozornost rodičů?

Nenene, to vůbec ne. Já jsem se chtěl podobat těm hvězdám z těch filmů. První můj barevnej film, co jsem viděl, bylo 800 mil po Amazonce. Vždycky mi imponovaly záporný postavy a jejich tváře. A i mezi mýma parťákama jsem si vždycky vybíral někoho, kdo vypadal zle. Nikdy jsem nechtěl rodičům dělat něco naschvál, vždycky jsem jim chtěl vyhovět. Ten, kdo mě vedl k tomu, abych se česal, byla maminka.

Maminka chtěla, abys vypadal jinak?

Ano. Chtěla, abych nechodil jako vrabčí hnízdo. „Běž se učesat!“ Mi vždycky říkala. Protože ona byla kantorka a já byl dítě, co chodilo, jako když vyleze z nějakýho septiku. A já jsem byl tak nešťastnej, když mě u holiče ulízali, udělali vepředu tři vlnky, já se podíval do výlohy, hned jsem se zase rozcuchal a hned bylo fackování. Já jsem prostě musel vypadat jako ti hodní hoši a z toho jsem byl nešťastnej.

Už se nějakou dobu známe, už dávno pro mě nejsi jen objekt pro natáčení, jsi člověk, kterého mám upřímně ráda a jsem vděčná, že tě mám v životě. Vím a vidím, že ti pozornost dělá dobře, že si potřebuješ z vnějších zdrojů dokazovat, že za něco stojíš. A víš, čeho jsem si všimla? Že když nejvíc šaškuješ, tak to znamená, že tě něco zrovna hodně trápí.

Víš, Silvi. Vždycky jsem si všechno hrozně bral a nad vším strašně smutnil. A to mám doteďka. Ale mám dojem, že kdo mě víc pozná, tak uvidí, že pořád jsem takovej smutnej a přecitlivělej, kterej by chtěl slyšet něco pěknýho, nebo nějakou pochvalu. A kdo z těch lidí mi chce ublížit, tak ví přesně čím. Nemusí mě mlátit. Stačí, když mě bude ponižovat, křivdit, vyhrožovat, udávat. On třeba z toho má radost a já to nedovedu pochopit. Nedávno mi bylo řečeno, že jsem vzdělaný primitiv. A to je protimluv, to je jako suchý mokro.

Tady mezi fotkami máš i leták ODS, nechal ses před pár lety vyfotit na jejich kampaň, proč?

Jo, tady pro ODS pózuju a bylo mi pak řečeno, že ODS je ta nejstrašnější strana. Že teď už si ode mě nikdo nevezme ani kůrku, že je to ta nejstrašnější strana. Ale já jsem apolitickej, takže já nevím, co je špatný a co dobrý. Ale mám aspoň hezký fotky.

A proč jsi jim na to kývnul?

Protože mě o to požádala paní, který si hrozně vážím. A když mě někdo, koho si vážím, o něco požádá, tak chci vyhovět. Ale té ODSce jsem nepomoh, protože pořád mají pár bodů. Ale kdo ví, co bude dál. Dřív ta doba nebyla ideální a není ideální ani dneska a s těma imigrantama to vypadá, že se to blíží k tomu, že bude ještě hůř.

Co si myslíš o migrační krizi?

Mám z těch migrantů obavy. Protože mezi těma hodnejma sem můžou zcela legálně přijít i ty zlý. A nikdo nikde na hranicích nepozná při kontrolách, kdo je kdo a s jakým úmyslem sem přichází.

Je rok 2020, kolem nás řádí covid, brzy budou vánoční svátky, jak trávíš?

Já obecně trávím Vánoce vzpomínkami na to, co bylo, protože už v tomhle věku si nebudu strojit stromeček. Mám doma stromečků asi 12, z toho jeden bílej. Pochopitelně všechny umělý. Navíc nemám děti a Vánoce jsou spíš překvapení pro děti a já už žádný překvapení nečekám čili já to beru tak, že když chci nějakej dárek nebo nějaký překvapení, musím si ho udělat sám. Vždycky tak vzpomínám na spoustu věcí, který ty Vánoce přinášely. Nějaký dárky jsem dostával, ale to nebylo to hlavní, z čeho bych měl tu největší radost. Tu jsem měl spíš z toho, že jsme všichni společně. A můj smutek dnešní doby přichází z toho, že v podstatě už nikdo z těch lidí nežije, že jsem sám, ale ten život jsem si zvolil. Takže nakonec i na ty Vánoce mám to, co jsem si zvolil, nebo co si přeju. Navíc někdo mi právě říkal, že v dnešní době už jsou chlapi po sedmdesátce jako vánoční stromeček. Že mají koule jenom pro ozdobu.

To znamená, že budeš na Štědrý večer sám?

Na Štědrý večer jsem vždycky sám, protože já nechci někoho obtěžovat. Člověk, kterej nikam nepatří celej rok a je introvert, chce využívat spíš tu samotu. I když mezi lidma jsem rád, ale určitě ne na Vánoce, protože tam bych si řekl, že já obtěžuju je a oni obtěžují mě. Člověk už třeba toho má plný zuby a oni se chtějí ještě veselit, nebo zpívat, popíjet. Možná tohle je ten můj vánoční dárek. To, že člověk může přemejšlet o tom, o čem chce a nikdo neruší. Nemá nikde tu energii druhou, která by ho někam usměrňovala a říkala: „Hele, teď budeme dělat tohle a kam půjdeme a takhle.“ Dělám si to, co chci, a to je pro mě ten vánoční dárek.

Když si vzpomeneš na své dětství, jak vypadaly vaše rodinné Vánoce?

V rámci rodiny jsme si vánoční dárky nikdy nedávali, protože každej říkal: „Hele, kup si, co chceš a já to zaplatím.“ Jenže tohle pro mě nikdy nebyl vánoční dárek. U nás ty vánoční dárky tudíž byly praktický. Prostě člověk dostal boty, dostal kabát. Nebo taky třeba maminka řekla: „Hele, v létě jsi dostal tohleto, tak to ber, jakože to je tvůj vánoční dárek.“ Nebyli jsme bohatá rodina, takže hlouposti jsme nekupovali. Já jsem nebyl ani na knihy, ani na hračky. A co jsem potřeboval, ty odborné věci, ty jsem si pořizoval sám. Nikdy jsem se netěšil, že něco dostanu. Spíš by to bylo zklamání, že bych dostal něco, co nechci.

Nadcházející Vánoce budou hodně ve stínu Covidu, co si o tom všem myslíš?

Podívej, není to žádná radost. Ale ta úmrtnost není tak vysoká, abych z toho měl mít obavy. Kdo prostě má tu imunitu oslabenou, tak by ho to postihlo, nebo by zemřel tak, jako tak. Já říkám, že mám fantastickou imunitu, možná i díky těm slepicím, které mám, protože žiju na polovic tak jako v kurníku. Tudíž mám tu imunitu tak silnou, že za celých 60 roků jsem nebyl nemocnej ani jeden den. Takže pokud už by to postihlo mě, tak bych řekl, že musí vymřít 3/4 Česka. Ale co mi vadí jsou ty roušky. Já totiž ze všeho nejméně miluju opice, a když ty lidi v těch rouškách ty opice připomínají, tak mám někdy pocit, že si vyjedu do města a lidi budou na stromech.

Změnil jsi vzhled. Najednou je z tebe muž s plnovousem. Proč?

Jo. Ulehčí mi to práci. Když byly ty velký uzávěry všeho a nikam jsem nechodil, tak jsem na nějaký holení kašlal. No a potom jsem byl překvapenej z toho, co mi to vyrostlo. Tak proč bych si to nemohl nechat do tý doby, než ten koronavir zmizí. To znamená napořád, protože ten tady bude s námi už pořád. Jen si na něj musíme ještě zvyknout, jako jsme si zvykli na jiné přenosné choroby, který tady mezi námi jsou.

Takže se cítíš dobře,  nic tě netrápí, nebolí?

V současné chvíli jsem v pohodě, protože takhle jsem si představoval, že takhle nějak budu poutat pozornost, takže to je moje zadostiučinění a možná ten dárek k Vánocům. Takže teď jsem velmi šťastnej.

O pár týdnů později Václav Kulhánek zemřel, příčinou smrti bylo srdeční selhání. Jeho tělo bylo nalezeno přímo v jeho domě. Místem posledního odpočinku se stala rozptylová loučka u pardubického krematoria. Krychlič si vždycky přál, aby se na něj nezapomnělo. Jako malé dítě se těšil na to, že po dokončení filmu bude skrze tento snímek žít dál, stane se vlastně nesmrtelným. Spolu s režisérkou měl v plánu, že si dokument na premiéře sám uvede, tolikrát o tom mluvil. Bohužel, osud to viděl jinak. Nicméně, dokumentární film o tomto mimořádném muži je na světě a je plný unikátních záběrů ze života této tajemné postavy. Film si můžete pustit online.

Odpočívej v pokoji, Vašku. Nezapomenu na Tebe. Nikdy. Děkuju za všechno. Silvie