Alena Mornštajnová: Od dětského snu k bestsellerům. Jak se z učitelky stala nejčtenější autorka?

Byla jste vždycky milovník knih?

Knihy jsem milovala vždycky, protože jsem se narodila do rodiny, kde se hodně četlo. Tatínek měl velkou a docela kvalitní knihovnu. Teta byla učitelka češtiny, takže mě zásobovala pohádkami a tím, co považovala za přínosné. Když jsem na základní škole začala chodit do knihovny, půjčovala jsem si spoustu knížek a některé i opakovaně. Paní knihovnice se pak divila, že tuhle nebo tamtu knížku si půjčuju znovu. Knížky prostě patřily k mému životu.

Měla jste někdy v té době už touhu i psát? A pokud ne, vynikala jste třeba ve škole ve slohu?

Psát jsem chtěla, ale během dospívání jsem nevymýšlela básničky ani povídky, lákaly mě příběhy, román. Když jsem se v roce 2000 konečně do psaní pustila, začala jsem rovnou románem. A jestli jsem ve škole vynikala ve slohu? No, možná jsem měla pár slohovek, které pan učitel ocenil a četl je před třídou. Ale do školy jsem chodila v době normalizace, kdy jsme psali slohovky na téma „Velký říjen“, nebo „Přátelství se Sovětským svazem“, a na taková témata se nic zajímavého vymyslet nedá..

Sice říkáte, že jste vlastně vždycky chtěla napsat román, ale předpokládám, že to byl jenom takový dětský sen. Protože asi výběr školy a následného povolání nekorespondoval s tím, že byste chtěla být profesionální autorkou nebo ano?

Myslím, že cesta, kterou jsem zvolila, byla tehdy jediná možná. Kurzy tvůrčího psaní neexistovaly, žurnalistiku jsem v dobách socialismu studovat nechtěla a FAMU bylo z říše snů. Vystudovala jsem gymnázium, což je vlastně všeobecné vzdělání, které se spisovateli opravdu hodí, a po gymnáziu jsem chtěla studovat na vysoké škole jazyky. Myslela jsem si, že když budu knížky překládat, tak se naučím, jak se knihy píší. Jenomže dvakrát jsem se na vysokou školu nedostala. No a potom jsem se vdala a vysokou školu jsem vystudovala až po revoluci, už jako vdaná maminka dvou malých dětí. A protože jsem samozřejmě chodila do práce, učila jsem na střední škole a překládala, tak jsem se k vlastnímu psaní dostala až v roce 2000.

Pokud to byl tak velký sen, proč jste nikdy nenašla čas zkusit si něco napsat?

Spíš než sen bych řekla, že psaní byl můj cíl. A někdy se v životě stane, že svůj cíl odsouváte a odsouváte. Ale to neznamená, že ho spustíte ze zřetele. Já jsem ke psaní směřovala, jen jsem prostě neměla čas. Nezapomeňte, že jsem byla matka dvou dětí, studující při zaměstnání vysokou školu. A po dokončení studia jsem v podstatě pracovala na dva a půl úvazku. Čas na psaní jsem opravdu nenašla. Ale když jsem překládala, bylo to svým způsobem psaní. Když jsem učila ve škole, tak i to byla příprava na spisovatelskou dráhu, protože spisovatel jezdí po besedách a měl by se umět postavit před lidi a svou knihu představit.

Neměla jste ten problém, který často mívají novodobí autoři, že když vejdou do knihkupectví a vidí to nepřeberné množství knížek, že přijít s něčím novým a uspět, tak je v podstatě nemožné?

Motivace k napsání knihy by přece neměla být „přijít s něčím novým a uspět“! Mojí motivací bylo a stále je vyprávět příběh a něco sdělit. Když jsem začínala psát, věděla jsem, že chci psát o lidech, kteří to nemají v životě lehké, ale hledají cestu. O tom, jak je důležitá tolerance, komunikace, otevřenost ve vztahu ke druhým. To jsou dodnes společné rysy všech mých knih, ať se jedná o rodinné ságy, psychologické romány nebo dystopii. Ale máte pravdu, že když přijdu do knihkupectví nebo do knihovny, tak na mě padne tíha a říkám si, proč by měli lidé číst zrovna moje knížky. A myslím si, že v regálech knihkupectví je v té záplavě titulů, které vycházejí, schovaná spousta klenotů, o kterých jen nevíme.

V jedné knize jsem četl, že by se veřejný prostor neměl plnit zbytečnými slovy. Že by si každý autor měl říct: „Mám ještě světu, co říct, nebo už bylo všechno řečeno?“

Myslím, že tak nepřemýšlí žádný spisovatel. Koneckonců je na čtenáři, jestli si autorova slova bude chtít přečíst nebo ne. První knížku jsem psala víc než 10 let, takže po dopsání jsem chtěla zkusit, jestli by ji někde vydali. Když jsem svou prvotinu Slepou mapu poslala do nakladatelství a viděla jsem, že si čtenáře našla, tak jsem pokračovala v práci na druhé knize, kterou už jsem mezitím měla rozepsanou. Vždycky píšu o tom, co mě zrovna zajímá, a doufám, že to bude zajímat i čtenáře. Psaní je pro mě určitá forma psychoterapie. Sama pro sebe si zpracovávám téma, třídím myšlenky, a to je důvod, proč píšu ráda.

Od začátku jste věděla, co chcete psát?

Od první knihy jsem se snažila napsat psychologický příběh. Ale je pravda, že jsem se nejdřív musela naučit psát. Zjistit, jak obrazy, které vidím, převést do slov. A to mi nějakou dobu trvalo. Věděla jsem, že chci, aby v mých knihách byl příběh. Jenže když máte v knížce jenom příběh, tak to nestačí. Knížka by zároveň měla nést nějaké myšlenky a měla by prostě „být o něčem“. Nejen o příběhu. Příběh slouží autorovi k tomu, aby na něj své myšlenky navěsil. Takže u první knihy jsem měla příběh, ale zároveň jsem věděla, že chci napsat knihu o tom, jak si někdy členové rodiny nerozumí nebo k sobě těžce hledají cestu. Jak je důležité, abychom znali své kořeny, abychom věděli, jak žila naše maminka, jak žila naše babička, co všechno zažily a co je formovalo. Román jsem pojala hodně zeširoka. Jenže tehdy jsem se ještě teprve učila psát, a tak z plánovaného psychologického románu vzešla rodinná sága. Ale knihu od knihy se stále víc snažím soustředit na vnitřní život a motivace postav.

Vy jste svůj první rukopis poslala do nakladatelství Host. Šéfredaktor mi vyprávěl, že na něj zapomněl a nosil ho půl roku v tašce…

Ano, to se opravdu stalo. Já tehdy nebyla znalá nakladatelského provozu a vůbec jsem nevěděla, jak to chodí. Jak dlouho se třeba na posouzení rukopisu čeká. Ale stejně mi bylo divné, že to trvá skoro šest měsíců. Už jsem přemýšlela, že bych do nakladatelství měla zavolat, jestli na mě třeba nezapomněli. A než jsem se odhodlala, tak se ozval pan Mirek Balaštík a řekl mi, že se mu ta knížka líbí a že ji vydají.

Jaký to byl pocit?

Samozřejmě, že jsem měla radost. Byla jsem připravená i na to, že román odmítnou, protože když čtete příběhy různých autorů, tak víte, že málokomu se podaří udat knížku v prvním nakladatelství. Takže jsem byla překvapená, ale velmi potěšená.

Vaší první knihy se prodaly asi tři tisíce kusů. Někde jsem v rozhovoru s vámi zaregistroval, že jste byla tehdy zklamaná. Opravdu vám to přišlo u začínajícího autora málo?

Tehdy mi to přišlo málo. Říkala jsem si, že román moc čtenářů neoslovil. Teď zpětně vidím, že to vlastně bylo úžasné. Ale je pravda, že mé knihy se začaly víc prodávat až od třetího titulu, když už jsem měla větší okruh čtenářů. Protože nestačí napsat dobrou knížku. O knížce se musí lidé dozvědět a nějakou dobu trvá, než se jméno autora dostane do čtenářského povědomí. Když už si člověk přečte jednu autorovu knihu a líbí se mu, tak si možná řekne, že by se mu od něj mohla líbit i jiná kniha. Koupí si ji a tím prodeje narůstají i zpětně. A to se stalo i mně.

Vy jste tedy také postupně získávala okruh svých čtenářů, ale do opravdu širokého povědomí jste se dostala svou třetí knihou. Tou byla Hana. Vnímáte to tak, že ta kniha je něčím výjimečná? Nebo kdybyste jako třetí vydala jinou knihu, tak by měla úspěch, protože už jste měla tu čtenářskou základnu?

To nevím, ale když se podíváte na čísla, tak Hana je sice pořád z mých románů nejčtenější, ale další knihy jsou těsně v závěsu. V Haně je pro čtenáře zajímavé téma. Hana je kniha o tyfové epidemii, což často v literatuře není. Kniha taky nabízí trochu jiný pohled na holokaust a přeživší holokaustu. Čtenáři sledují proměnu mladé dívky s hlavou plnou snů ve zničenou trosku. I to s lidmi život dělá. I to se teď děje na Ukrajině a jinde ve světě. Válka skončí, ale lidé poznamenaní válečnými traumaty musejí žít dál. Lidé, kteří si něčím takovým neprošli, to nedokáží pochopit a ani se tím nechtějí zatěžovat. To se stalo Haně a děje se to stále.

Ale kniha vyšla v době, kdy už jsem měla okruh svých čtenářů, lidé mě znali, moje knihy Slepá mapa i Hotýlek docela rezonovaly na sociálních sítích. Takže když vyšla Hana, čtenáři si ji pořídili a přečetli.

U té první knihy jste říkala, že jste měla vizi, napsat psychologické drama. Použila jste obrat, že se vám to trošku zvrhlo a je z toho tedy rodinná sága. Napsala jste tedy už své vysněné psychologické drama tak, jak jste si ho vysnila?

Myslím, že psychologický román Les v domě byl první knihou, kterou jsem napsala přesně tak, jak jsem ji napsat chtěla. Která splnila moji představu o tom, jak popsat vztahy mezi postavami a vnitřní svět hrdinky, jak se tam bude postupně odkrývat děj a to, co se v rodině děje. Dá se říct, že s každou knihou se učím. A zároveň se snažím, aby každá knížka, kterou napíšu, byla jiná. Aby měla jinou atmosféru, jiné téma.

Když to velmi laicky shrnu, tak mám pocit, že vaše knížky jsou vlastně velmi smutné, tíživé, není to úplně veselé čtení. Je to tím, že psaní je vaše terapie, jak jste o tom mluvila? Že je to nějaká vaše vnitřní tíseň z nějakého prožitku, který chcete dostat ven?

Nikdo nemá život jenom růžový, ani já ne. Ale snažím se. A snaží se i hrdinové mých knih. Takže ano, něco ze mě v knihách asi opravdu je. Obsahově možná moje knihy nejsou jednoduché a nejsou ani příliš veselé, ale chci, aby dávaly naději. Aby ukazovaly cestu. Po dočtení románu by čtenář měl cítit, že tam snad došlo k nějakému zvratu k lepšímu.

Když píšete, jakého čtenáře před sebou vidíte? Kdo je ta vaše cílová skupina?

Nemám cílovou skupinu. Píšu pro sebe. V tu chvíli vidím před sebou určitou scénu a chci ji popsat. Takže nepřemýšlím nad tím, pro koho píšu, nebo jak se to bude číst. Vím jen, co chci do textu vložit. Píšu pro ty čtenáře, kteří si knihu chtějí přečíst.

Při rozhovorech se spisovateli mě vždy zajímá, jaký volí způsob psaní. Říká se, že jsou dva typy autorů. V jednom autor přistupuje ke knížce s tím, že ví přesně, co bude psát, ví, jak ta knížka dopadne a víceméně celý ten obsah už má v hlavě. V tom druhém si autor sedne k počítači a jeho postavy si vlastně dělají, co chtějí a on sám je překvapený, kam se děj bude vyvíjet. Kam patříte?

Patřím někam mezi. Když začínám psát, tak mám v hlavě všechno promyšlené. Jenomže často se mi stane, že z cesty uhnu. Ale k cíli se pokaždé dostanu, jen vždy ne plánovanou cestou. Někdy si postavy románu dělají, co chtějí. Nebo se prostě ukáže, že tak, jak jsem to měla původně vymyšlené, text nefunguje. A opravdu jedinou knihou, kterou jsem napsala přesně, jak jsem chtěla, je Les v domě. Možná to bylo tím, že jsem tam jsem měla daleko méně postav a jenom jednoho vypravěče a příběh postupoval téměř chronologicky v čase. Proto se mi podařilo dějovou linii dodržet. Ale u předchozích knih jsem trochu uhnula jinam, než jsem původně chtěla.

Když jste psala svou první knihu Slepá mapa, tak jste říkala, že jste ji dávala dohromady nějakých 10 let. Teď vydáváte knihy zhruba každé 2 roky. Znamená to, že jste se mezitím naučila lépe psát, nebo díky tomu, že jste profesionální autorka, tak máte víc času se psaní věnovat?

Situace se úplně změnila. Když jsem začala psát první knihu, musela jsem víc času věnovat dětem, rodině. Měla jsem zaměstnání, překládala jsem, učila jsem ve svých jazykových kurzech, takže jsem na psaní neměla moc času. To, že jsem Slepou mapu psala 10 let, ale neznamená, že jsem psala každý den. Naopak. Měla jsem i půlroční přestávky. Teď už děti odrostly, nejsem zaměstnaná, a tak se můžu věnovat jenom psaní a tomu, co k němu patří – besedám, cestování za čtenáři. Můžu víc plánovat. Dřív se psaní podřizovalo chodu rodiny, teď je to spíš naopak.

O tom mluví mnoho autorů, že na psaní je nejtěžší, najít si ten čas.

Nejsem si jistá, jestli se to dá říct úplně obecně, protože každý jsme jiný. Já třeba potřebuji na psaní opravdu klid a soustředění. Vím, že jsou autoři, kterým stačí, že mají tužku a můžou psát třeba v metru nebo ve vlaku. Dokonce jim to tak vyhovuje. Pro mě je ideální, když mám volné dopoledne a můžu se na text soustředit. A úplně nejlepší je, když mám na psaní třeba 14 dní v kuse. Potom na týden odjedu besedovat, abych si od rozepsaného textu odpočinula a získala nějaký odstup. Po návratu si text znova pročtu a pokračuju zase dál. Ale jak říkám, každý je jiný a každému vyhovuje něco jiného.

Vy jste mezitím napsala i několik dětských knížek. Původně jsem myslel, že jste se do nich pustila, abyste si odpočinula od těch těžkých témat. Pak jsem ale zjistil, že máte vnoučata a že to možná bude ten hlavní důvod.

Moje první kniha pro děti vznikla během psaní knihy Hana, protože to bylo opravdu hodně těžké téma. Stalo se mi, že jsem z té hrůzy nemohla v noci spát. Pak jsem si uvědomila, že nad tíží světa v noci přemýšlet nemůžu, a rozhodla jsem se, že když se probudím, budu vymýšlet knížku pro děti. A tak vznikla knížka Strašidýlko Stráša o strašidle, které se bojí i zvuku vlastního jména, a já jsem zjistila, že mě psaní dětských knížek hodně baví. Že to je vlastně skvělý způsob, jak si od knih pro dospělé odpočinout. Následně vznikla knížka Teribear, kterou jsem napsala pro nadaci Terezy Maxové a potom Kapka Ája. Vloni vyšla kniha Vánoce v Šípkové ulici a taky příběhy dětí z celého světa Modrá planeta. Jeden příběh z knihy je o holčičce z Keni, která čeká, jestli si ji někdo na dálku adoptuje, aby mohla chodit do školy. A tím začala moje spolupráce s Centrem Narovinu, které adopce na dálku v Keni zprostředkovává a tím dává dětem šanci na lepší život.

Velmi mě překvapilo a potěšilo, když jste říkala, že si dáváte pozor, abyste do těch knih pro děti nedávala žádné zlé věci.

Ano, v knížkách pro děti se snažím, aby byly laskavé a aby v nich nebylo opravdové zlo. Ale protože potřebujete zápletku, tak je v příběhu postava, která je popletená nebo svým způsobem nezapadá. Ale v poslední knize Strašidýlko Stráša hasí průšvihy, která je mimo jiné i o přijímání jinakosti a vyrovnávání se se šikanou, taková ne příliš sympatická dvojice dětí je.

Když říkáte, že k těm dětským knihám jste odskakovala, tak to znamená, že nemáte problém psát současně více knih najednou?

Většinou nepíšu dvě knihy zároveň, napíšu knihu pro dospělé a potom knížku pro děti. Alespoň doposud tomu tak bylo. Ale právě teď mám rozpracovaných víc věcí najednou a kupodivu to jde.

Dnes jste profesionální spisovatelkou a zároveň naší nejčtenější autorkou, což je asi sen každého spisovatele. Je to i pro vás splněný sen?

Rozhodně jsem ráda, že se můžu naplno věnovat tomu, co mě baví, obzvlášť, když moje cesta ke psaní byla nelehká a dlouhá. Obecně se říká, že u nás se psaním uživit nedá. I já jsem byla smířená s tím, že společně se psaním budu muset učit soukromé kurzy a  překládat. Ale po několika letech po vydání první knihy se to zlomilo a já jsem zjistila, že už nemám čas ani na učení ani na překládání a že prodeje mých knih jsou takové, že si můžu dovolit jenom psát. Byl to šťastný a překvapivý okamžik. Nevím, jestli jsem tím dosáhla svého cíle, protože mým hlavním cílem je, abych psala opravdu dobré knihy. K tomu směřuji a pořád se učím, stále se snažím zlepšovat se.

Kdybyste dnes mohla sama sobě poradit něco do života, nebo do spisovatelských začátků, co by to bylo? Udělala by jste něco jinak?

I když jsme vždycky byla hodně vytížená, snažila jsem se zabývat spíš tím, co mám, než tím, co nemám, a necítit se ukřivděná. Někdy to nebylo lehké, protože jako člověka s vrozeným hendikepem mě všechno stojí víc sil. O to víc si ale cením dobrých dní.

Ale asi bych pro sebe nějakou radu přece jenom měla. Možná jsem do všeho šla bezhlavě a byla jsem hodně otevřená. Byla jsem až moc důvěřivá. To se pod vlivem událostí změnilo, což nevím, jestli je úplně dobře. Dnes už nejsem vůči některým lidem až tolik vstřícná.

Mluvili jsme o tom, že teď vydáváte knihy každé dva roky. Les v domě vyšel v roce 2023. Můžeme se tedy těšit letos na novou knihu?

V květnu vyjdou dokonce dvě knihy. Pokračování dětské knížky o Strášovi pod názvem Strašidýlko Stráša hasí průšvihy, které opět ilustrovala Galina Miklínová, a román Čas vos. Čas vos je o právě o tom, o čem jsme spolu mluvili před chvílí – o hledání cesty ke spokojenosti. O tom, že život nedá nikomu nic zadarmo, ale je potřeba nevzdat to a jít dál. Obě knihy pokřtím v květnu na pražském veletrhu Svět knihy.

Líbil se vám rozhovor? Přečtěte si další!