Němci mlčí, Portugalci objímají. Co zažívá česká chůdařka po světě?

Jak se vlastně stane, že se člověk stane chůdařem, nebo chůdařkou? Viděla jsi to někde a řekla sis: „Páni, to se naučím?“

Já jsem někdy, to bylo možná v prváku na DAMU, dělala s kamarádem Rosťou Novákem, který má dnes La Putyku, venkovní představení. Bylo na hradě, na jehož jméno si teď nevzpomenu. Hrálo se venku a snad jen čtyřikrát za sebou, čtyři večery. My jsme tam přijeli už týden předem a celý týden jsme zkoušeli. Já jsem si s sebou přivezla šicí stroje a přímo na místě jsem vyráběla kostýmy. Něco už jsem měla připravené z domova a něco jsme vymýšleli až tam, co by se ještě dalo udělat. Šili jsme obří sukně z bublinkové fólie, z těch velkých bublin, a do toho ještě z těch malých bublinek. Opravdu různé netradiční věci. A bylo tam i lano, po kterém pak jela dolů herečka v té bublinkové fólii. A mimo jiné tam byli chůdaři a mně se to nesmírně líbilo. Myslím, že byli dva. Jednou večer, když všichni seděli dole v hospůdce a už jsme měli odpracováno, tak jsem se vracela dřív a nenapadlo mě nic lepšího než si ty chůdy zkusit. Jenže jsem si nevzala chrániče, to mi nikdo neřekl. Došla jsem k jednomu stromu, ten jsem obejmula a u něj jsem asi půl hodiny čekala, než se někdo další vrátí a zachrání mě.

Kluci pak druhý den řekli: Hele, radši tě to naučíme, protože jestli máš uprostřed noci takovéhle hloupé nápady, že lezeš na chůdy bez chráničů, tak tě to radši naučíme. A opravdu mi to druhý den ukázali. Překvapivě jsem to hned chytla. Ještě ten den jsme šli na procházku do lesa, což si dneska, když si na to vzpomenu, říkám: Ty jo, to byl docela úlet.

Ale je pravda, že jsou lidé, kteří nemají strach z výšek a mají dobrý bod stability, nějaký střed, prostě se nebojí. Ti si na chůdy stoupnou, půl hodiny je třeba vodíte za ruku, a oni chodí. A pak jsou lidé, kteří to prostě nedají vůbec. Já jsem to třeba učila baletky v Národním divadle. Chodila jsem tam tři měsíce každý den a ony se pořád nepustily. Tam je zase psychický blok, strach, že spadnou. A to já jsem před nimi padala. Měla jsem už tak otlučená kolena, že jsem každý den třikrát spadla, aby viděly, že je to bezpečné a nic se nestane. Ony měly hrozný strach a nenaučily se to. Takže jsem pak v tom představení dalších devět let hrála místo nich, protože to prostě nedaly.

Evidentně se bály o nohy, svůj pracovní nástroj.

Ano a já to úplně chápu. Jenom říkám, že jsou lidé, kteří na to vylezou a víceméně chodí, a pak jsou lidé, kteří to nedají vůbec.

A co to bylo za představení?

To bylo představení Zlatovláska. Nádherné pro děti, ale vlastně i pro dospělé. Bylo to skvělé. Choreografii dělal Honza Kodet. Krásné představení. A já jsem tam hrála břečťan. Byla jsem celá omotaná umělým břečťanem, což bylo pekelné, protože se mi vždycky břečťan z jedné nohy zamotal do druhé. Byl to docela oříšek.

Tak jenom jestli to chápu správně. Na chůdách mělo být víc břečťanů. A když to nešlo, tak tam nakonec byl jeden břečťan a to jsi byla ty.

Chvilku se mnou chodila jedna holčina, baletka. Učila se to tři měsíce a ona jediná se to naučila. Chvíli jsme chodily dvě, jako dva břečťany, ale ona pak velice brzy otěhotněla. A potom už se to nikdo další nenaučil. Takže já jsem běhala od portálu k portálu a tvářila se jako dva různé břečťany.

To je super. Kdo v Národním divadle může říct, že si takhle zahrál křoví na chůdách? To je přece krásné.

Hele, to je skvělá reference. Hrála jsem v Národním divadle. A když se tě někdo zeptá, co jsi tam hrála, tak odpověď břečťan je prostě nádherná.

Má časté chození na chůdách nějaký dopad na zdraví?

Ono to není úplně dobré na kolena. Spousta lidí má třeba dvakrát operované každé koleno a pak už prostě pochopí, že na to lézt nemají. Takže záleží, jak dlouho člověk vydrží.

Operované ale ne ze spadnutí, ne?

Ne ze spadnutí, ale z toho, že na chůdách ten klacek, na kterém člověk stojí, není přímo pod nohou, ale je vedle ní. Vede vlastně od kolene dolů a je pořád vedle nohy. Tím pádem se koleno a i kyčel trochu vyklubují. Není to úplně zdravé. Takže kolena trpí hodně. Začnou bolet a pak jsou operace, různé menisky a tak. Je to jako lyžaři nebo skokani. Taky nedokážou skákat dlouho, protože je to zátěž na kolena. Velká zátěž.

Zmínila jsi, že padání je bezpečné, ale člověk samozřejmě musí vědět, jak se padá. Jaká je technika?

Pokud můžu dopředu, první předpoklad úspěchu, je být schopný padat. I když člověk padá dozadu, instinkt ho často otočí, ale stejně platí, že vždycky musí padat jakoby dopředu. Horší jsou schody nebo podobné věci, to už je nepříjemné, když člověk padá dolů. Nejlepší je, učit se venku na měkké trávě a mít před sebou kopec. Je to úplně nejlepší, protože nepadáte tak daleko, padáte vlastně do toho kopce. A když se člověk hodně zakloní, tak jak je zlomený v kolenou a hodně zakloněný, čím víc se zakloní, tím pomaleji padá. Já jsem schopná si na chůdách víceméně pomalu kleknout, aniž bych se dotkla rukama země. Dá se to ukočírovat.

Horší je, když člověk zakopne nebo mu to podklouzne na náledí. To už nemá čas se zaklánět a zpomalovat. Ale není to tak strašné. Spíš je to horší pro lidi okolo, protože když ten klacek vylítne nahoru, tak aby to někoho nevzalo třeba do brady nebo tak. Pro chůdaře se dá padat bezpečně. To je vlastně první věc, kterou se člověk musí naučit, aby neměl strach, že spadne. Jinak nemůže chodit.

Vy často chůdaříte v zimě, děláte fascinující anděly, třeba každoročně na Mikuláše jsi s kolegy k vidění v Praze na Ládví. Jaký jsou pro vás specifika v zimě na náledí, jak se ty chůdy chovají?

No, klouže to. A člověk samozřejmě nemůže dělat takový vylomeniny, jako že by vykopával nohu vysoko do vzduchu. Nemůže na těch chůdách skákat po jedný noze ani utíkat. Je to velmi zpomalený. U těch andělů to až tak nevadí, protože andělé nevykopávají nohama a nedělají akrobacii. Je to o tom, že člověk musí být vědomej a dělat menší kroky. Nemůže dělat dlouhatánský kroky, jak je zvyklý na chůdách, protože potom to prostě podjede.

Jednou jsem právě v zimě na Ládví viděla, že jste si brali na chůdy i řetězy. Ale řetězy taky nejsou záruka bezpečnosti. Na ledě vás ochrání, jenže na jiném povrchu to může být naopak nebezpečné, nebo jak to je?

My jsme je, popravdě řečeno, měli na sobě poprvé. Byla to taková zkouška. A je pravda, že na sníh a na náledí je to super. Jenže zrovna na Ládví je úplně vyleštěný mramor a na to nechceš šlápnout řetězem. Takže je to zase o tom, že si člověk musí totálně hlídat, po jakém povrchu chodí. Já jsem doteď chodila vždycky bez řetězů.

A vlastně daleko horší je bahno, když se člověk propadá třeba dvacet centimetrů. To je mnohem horší, protože vždycky vytáhnu jednu chůdu z bahna ven a mezitím se ta druhá zaboří. To je nepříjemné. Nebo třeba voda. Natáčeli jsme věci, že chůdař jde vodou. To se dá jen kousek, pak už je odpor vody tak velký, že když máš celý ten metr klacku ponořený, tak nemůžeš jít, aniž by tě někdo držel. Vedle mě třeba plavala nymfa a držela mě za ruku, abych mohla tou vodou kráčet, protože je to fakt velký odpor. I když je to tenký klacek, pořád je to velký odpor vody.

Když jsi výtvarnice a kostýmy pro vás šiješ i navrhuješ, je to výhoda, nebo nevýhoda?

Výhoda, určitě. Protože u veškeré akrobacie a veškerých pohybových věcí na chůdách přesně vím, co potřebuju. Vím, co mi sedí. Sama sobě jsem ušila těch kostýmů úplně nejvíc, mám plnou půdu kostýmů. A vím, když jsem zkusila nějaký experiment, co fungovalo a co nefungovalo. Takže už teď přesně vím, co ti další lidi potřebují.

A týká se to i kostýmů pro akrobaty. Ne každý je schopný šít kostýmy pro akrobaty, protože to má svoje specifika. Ne v každých kalhotách chceš dělat rozštěp. Musí to být udělané tak, aby nebyly moc široké, moc nafouklé, aby byly hezky upnuté na tělo, ale aby měl člověk možnost pohybu. Nebo když jsem šila na šály, tak je tam zase nebezpečí, když kloužou po šále dolů, aby se ten materiál nenatavil. Člověk musí perfektně znát materiály a to, jak se který chová, protože někdy se může spálit a natavit na kůži. To jsou věci, které jsou hlavně o zkušenosti. A když se člověk hýbe, tak ví, co potřebuje od svých kostýmů. A to pak může nabídnout i ostatním.

Co pro tebe bylo nejtěžší? Samozřejmě nemáte jen andělské kostýmy, je toho celá řada. Co bylo nejnáročnější na šití?

Asi nedokážu říct, že něco bylo víc náročné a něco míň náročné. Pokaždé je tam něco jiného. Ale pokud jsou to klasické chůdařské kalhoty s kapsami, tak je to v podstatě krejčovina jako každá jiná. Akorát se upraví střih tak, aby to bylo pro chůdaře pohodlné.

No a co třeba křídla? Jsou nějak skládací? Transportovat obří křídla a někde je uskladnit, to asi není úplně snadné.

Jo, křídla jsou rozebíratelná. Bylo to docela oříšek na to přijít, protože doposud jsem viděla křídla jen ze záclony, nebo prostě drát protažený nějakou záclonovinou, nebo něčím, a to jsem úplně nechtěla. A nebo jenom maličkatá křidýlka. Já jsem chtěla, aby byla opravdu velikánská, honosná, vznešená, tak jak se na anděly sluší a patří.

Hodně se mi líbí struktura peříček, jak to dělá takové vlnky. To všichni známe, když pták roztáhne křídlo. To jsem chtěla zachovat. Zároveň jsem potřebovala, aby to bylo super lehoučké, protože jsem chtěla, aby křídla nebyla u těla, ale aby šla krásně od těla dozadu.

A nevěděla jsem, co s tím. Ale jednou, v rámci nějaké mojí procházky, kopali chlapi nějaké roury v zemi a obalovali to mirelonem. A já jsem říkala: Co to je za materiál, chlapi, co to je, ukážete mi to? Koukali na mě, ale já to takhle mám dané už od svého profesora, že sbírám materiály a zkoumám je. A bylo to úplně nesmírně lehounké. Je to materiál na zateplování, dává se to pod podlahy, dává se to i třeba kolem baráku. Jsou různé tloušťky, od úplně super tenoučkého až po tlusté bloky. Takže jsem objednala mirelon, tenčí desky. Lepili jsme to, ale ono se to vlastně nedá lepit. Horkovzdušnou pistolí se to musí velice opatrně nahřívat, aby to člověk nepřepálil, protože když se tam foukne moc, tak z toho není nic. Z takového kusu je pak malinká kapička a celé se to steče. Takže člověk musí opatrně nahřívat a slepovat jednotlivé vrstvy. Konstrukci na záda jsem nechala vyrobit kamarádem zámečníkem. Úplně jednoduché dráty, které trčí ve správném úhlu z těla tak, aby se tam křídla dala dobře nasadit. Takže jsou rozebíratelná takhle. Máme vlastně osmičky na záda a křídla jsou sundavací. Dál rozebíratelná už nejsou, ale skladují se dobře. Jak je to placička, tak je to skladné v pohodě. Dá se to normálně naložit i do osobáku.

A nádherně svítí. To zavádění světýlek, teď nemyslím jen u křídel, ale i u spousty dalších kostýmů nebo loutek, je to náročné vymyslet, kudy to světlo vést, aby to dělalo, co má?

No, světýlka já vlastně nedělám, protože to skvěle dělají moji kolegové, kteří taky pracují pro Jakuba Vedrala a jeho sdružení V.O.S.A. Theatre. Kuba Burian je mladý kluk, který miluje elektroniku, miluje optická vlákna a má v tom skvělý přehled. Je to, tuším, elektrikář, nebo něco takového. A tam už to opravdu chce, aby člověk uměl víc než doma vyměnit zástrčku. Oni tam pájejí, mají milion různých drátečků a všeho.

Jasně. Ty to sice neděláš, ale pracuješ s textilem, takže spolu musíte nějak kooperovat. Musíš mu dát přesné noty, jak to chceš udělat, aby to pak se světýlkama fungovalo?

Většinou je to o domluvě. On mi řekne: Dej mi návrh, jak si to představuješ. V ideálním případě mu dám návrh a potom si na to sedneme. On mi řekne: Hele, tady by to šlo udělat z optického vlákna, tady mám takovéhle tenoučké, tady by to šlo takhle. A řeší, jak to udělat technicky, aby tam bylo co nejmíň drátů a aby to bylo co nejlehčí, protože každý drát a každý gram se počítá. I u ryb i u medúz. Jakmile je to nahoře, tak je to nesmírně znát.

Aby to bylo perfektně udělané, to už je na něm. My se domluvíme a on mi ještě řekne, než to ušiju: Tady mi udělej tunýlek, tady mi udělej gumičky, tady mi nech větší záložku, abych si tam mohl udělat díry a protáhnout to. Na tom se domluvíme. A všechno tohle pak dělá on.

Vy děláte i naprosto dechberoucí představení s obřími svítícími loutkami. To sis všechno dělala sama, nebo jste na to měli tým výtvarníků, který udělal všechny ty ryby a medúzy?

Výtvarnice jsem tam byla sama. A pravda je, že na začátku ty ryby šila Jarmila Enochová, která se specializuje na obří nafukovací předměty. Takže jsem to hodně konzultovala s ní. Dala jsem jí trojrozměrnou maketu z hlíny, kde bylo rozkreslené, jak si představuju švy a tak dál. A ona to stejně nakonec udělala podle toho, jak potřebovala.

Nicméně jsme se domluvily na tom, jak to tvarovat. Jarmila šila první ryby. Pak jsme se sešly a když jsme je nafoukly, tak ještě bylo potřeba něco upravit. Společně jsme to zašpendlily, nebo já jsem to zašpendlila podle toho, jak jsem si to představovala, a Jarmila to potom ještě přešívala. A ty ryby, které jsou malované, ty jsem malovala já. Medúzy jsem celé vyráběla sama. A to bylo zase o hledání. První medúza byla úplně maličkatá, jen prototyp. Člověk řeší, co je na to vhodné, co není, a hlavně jaká konstrukce, aby to bylo skládací. Třeba ty ryby, pokud v nich nejsou optická vlákna, tak je to malý balíček a má to tři a půl kila. Vezmeš to do letadla, není problém. Jediné, co je navíc, jsou ty čtyřmetrové bambusy, na kterých to je. A my s tím létáme po celém světě. Je to maličké a skladné.

Ty medúzy jsou vlastně to samé. Je to systém trochu jako deštník. Dá se to celé složit, rozebrat a je to docela maličké, takže se s tím dá krásně cestovat.

Létáte po celém světě. Kde všude jste už tahle vaše díla předvedli?

Létáme všude možně, Litva, Lotyšsko, Jordánsko. V Dubaji jsme byli na Expu, což bylo nádherné. Nádherné zažít takové obří Expo. To bylo super. Pro mě je to velká pocta a velká čest, že naše loutky a moje kostýmy se toho mohly zúčastnit. Za to patří velký dík Jakubovi Vedralovi, protože bez něj bych tady měla plný barák nafouknutých nebo vyfouknutých ryb, ale on je skvělý v tom, že to dokáže nabídnout a prodat. A díky tomu jezdíme po světě. A samozřejmě i okolní státy jako Německo, Rakousko, Itálie, to máme sjeté.

Liší se nějak přijetí v zahraničí a tady u nás? Dá se říct, že někde jsou lidé vřelejší, nebo tady naopak? Jak to vnímáš?

Vždycky je to hodně znát podle povahy národa. Když jsme byli v Portugalsku, tak tam byli ti lidé, jak jsou šťavnatí a temperamentní, úplně wow. I dospělí chtěli ty ryby pusinkovat a objímat, tančili kolem nich, fotili se s nimi a natáčeli.

Když člověk přijede do Německa, tak i ty děti mají skoro poker face. Když jsme tam byli poprvé, říkala jsem si, jestli se jim to vůbec líbí, nebo jestli jsme na ně moc. Já ty ryby vodím a ovládám, takže je to na mně, do jaké míry půjdu do interakce s divákem a do jaké míry ne. Vždycky to musím pečlivě zvážit, aby se někdo nelekl, obzvlášť děti. Taky si hlídám, do jaké míry si můžu dovolit vlézt někomu do záběru, když se fotí, nebo jakkoli interagovat s lidmi. V Německu jsme pak měli delegáta, kterého jsem se ptala, a on mi říkal: Ne, ti lidé jsou úplně nadšení. Jsou unešení, že nikdy nic takového neviděli. A já říkám: Jo, ale oni vůbec neječí. A on: Ne, to my tady neděláme. Takže to je prostě tak.

A třeba v Jordánsku to bylo o tom, že se v žádném případě nesmí sahat na děti. Loutka se může dítěte dotknout, ale neexistuje, aby cizí člověk sahal na cizí dítě. A už vůbec ne na hlavu, to je úplné tabu. Když je takhle velký kulturní rozdíl, tak jsme na to vždycky dopředu upozornění. Člověk to pozná, ale skrz tu loutku si samozřejmě může dovolit víc než jako živý herec.

Máš něco, s čím ses třeba nejvíc prala? Co ti dalo nejvíc zabrat? Je něco, u čeho jsi měla pocit, že to možná nevyřešíš, a pak jsi to vyřešila?

Já mám pocit, že to je pokaždé, když dělám něco nového. Ať jsou to třeba naši obří svítící motýli, kde jsme dlouho hledali mechanismus křídel, aby se nelámala a aby to drželo. Dali jsme je na půl roku k ledu, než jsme se k nim vrátili. Občas to člověk odloží na hodinu a někdy na několik měsíců, protože neví, kudy kam. Řídím se pravidlem, že když něco nevím, tak to nedělám. Samozřejmě zkouším a hledám, ale vždycky dělám to, o čem vím, že pro to můžu ještě něco udělat. A občas to dojde do situace, kdy najednou nevím a je potřeba to nechat uležet, jít třeba na procházku. A ono to tam třeba doteče.

A jak jste vyřešili ten problém s motýly, aby se to nelámalo a aby to dělalo, co má?

Je to všechno tisknuté na 3D tiskárně. A ten Kuba Burian, který dělá světýlka, zároveň umí i 3D tisk. Takže tady patří velké díky jemu, protože to vyřešil. Použil jiný materiál, aby to bylo pevnější. Objednali jsme silnější gumičky a funguje to jinak.

Ale když jsem třeba vyráběla kostým obřího rajčete nebo obřího pórku, tak u toho rajčete jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli to bude fungovat. Musela to být dutá koule, ale úplně hladká. Dělala jsem to z molitanu a bylo to na konstrukci, na takových obručích. Jenže molitan se strašně špatně brousí. Dá se brousit a řezat jenom když je zmrzlý, což nedám dvoumetrové nebo třímetrové rajče do mrazáku. A nebylo to pro mě na projekt, kde by byl čas si s tím hrát, byl tam termín jasně daný. Říkala jsem si: Tak teď to potáhnu třemi vrstvami lycry a buď to bude brambor s celulitidou, nebo to bude dokonalé rajče, ale já to nevím. Dokud jsem to nepotáhla, tak jsem to nevěděla. A to je přesně ta třítýdenní práce, kdy člověk neví, jestli to bude držet, nebude držet, vyjde to, nevyjde to.

Takže v každé práci je takový moment. Akorát někdy si na to překvapení člověk musí počkat pár týdnů. Někdy je to třeba jen deset minut. Ale myslím si, že pokaždé, když člověk dělá něco nového, něco hledá a zkoumá materiál, je tam vždycky něco, u čeho neví, jak dopadne.

Ty jsi po základní škole šla na jakou školu?

To byla klasická oděvní střední škola v Třebechovicích, kde jsme se učili dělat střihy. Učili jsme se konstrukci střihů, technologii výroby oděvů, šití a samozřejmě praxi, což pro mě bylo úplně super důležité. Díky tomu umím dělat střihy a dokážu udělat střih i na obří rybu, protože mám představivost a vím, jak udělat který záševek, jak to technicky udělat. Taky jak to udělat tak, aby se věci daly skládat, aby byly rozebíratelné, aby se do toho dala zapnout elektronika tak, aby to mohlo svítit a aby drátky nebyly vidět. Tohle je pro mě hodně důležité. Ta střední škola mě naučila řemeslo. Potom jsem dělala textilní tvorbu na Univerzitě Hradec Králové. To byl krásný čas, protože jsme tam měli hodně prostoru na experiment s textilem. Dělali jsme návrhy na látky, tkali jsme, paličkovali, bylo tam spoustu hodin kresby, malby a sochařiny. To pro mě bylo skvělé, protože jsem se tam naučila, jak to nakreslit tak, aby si to švadleny v divadle už nemusely domýšlet, ale aby viděly, jak to opravdu má být.

Měli jsme možnost, protože druhý a třetí ročník sídlil v Tibě ve Dvoře Králové nad Labem. Tam jsme měli obrovské ateliéry. Měli jsme, kolik jsme chtěli, metrů látky zdarma a kolik jsme chtěli barev. Fakt jsme si vždycky došli pro kýblíky barev a házeli to na látky. Mohli jsme experimentovat, jak jsme chtěli, takže to bylo nádherné. Nádherné roky. Bylo to skvělé.

Takže jsi vystudovaná textilní výtvarnice.

Asi je to možné. Je to textilní tvorba všeobecně, všeobecně co se týče textilu. Šití jako jediné tam nebylo, ale všechny možné textilní techniky a různé experimenty. Sbírali jsme kusy plastů a zatkávali jsme to do koberců nebo do sedátek. Řešili jsme, z čeho všeho se to dá udělat. Jak použít průsvitnost textilií a materiálů, jak na to tisknout. Byla to nádhera.

Ty jsi vlastně zůstala pořád u svého kopyta, které jsi našla poměrně mladá. To je velký dar, že jsi z té profesní cesty nikam neuhnula.

Já jsem už od malička nevěděla, jestli mám dělat divadlo, nebo výtvarničinu. A je pravda, že jsem jako mladá měla dost vzpurné ego. To mě nepustilo na herectví, protože tenkrát jsem byla taková, že nebudu na jevišti dělat, co mi režisér řekne. Když mi řekne, že tohle mám dělat, a já to tak dělat nechci, tak to prostě dělat nebudu. Naštěstí mě na herectví nevzali. Hlásila jsem se hned po střední škole a nevzali mě. A když jsem prošla textilní tvorbou na univerzitě, tak jsem pak už věděla, že herectví není pro mě a že se budu hlásit rovnou na scénografii.

Na DAMU?

Scénografie na DAMU, ano. Tam je buď klasická scénografie, činohra a opera, a scénograf udělá návrhy, všechno nakreslí, odevzdá to do dílen a pak už se o to nestará. A pak je scénografie alternativního a loutkového divadla. Tam je prostor na experimenty a jsou tam loutky, které jsem vždycky milovala.

Během studií narazila jsi na někoho, kdo už koketoval s výrobou obřích loutek, nebo tenkrát ještě nic takového nikdo nedělal?

Obří loutky patří od nepaměti k divadlu. Ať už jsou to šamanské obří masky, nebo obří loutky do masopustů. Když zůstaneme u nás, tak to tady určitě je. A je to i po celém světě. Obří loutky se dělají všude. I moji spolužáci, kteří byli o pár let výš, těsně po škole vyráběli krásné obří loutky. Nebyly nafukovací. A tam je problém, že ve chvíli, kdy máte obřího draka, který má třeba dvanáct metrů, tak musíte mít pronajatý hangár, kde ho uskladníte, když ho chcete párkrát do roka vytáhnout. A na tom to často pohořelo. Pokud vím, většina loutek mých kamarádů se zničila, protože byly dlouho jen uskladněné.

Jak se potom cítíš, když se ponoříš do tvorby? Jak moc u toho zůstáváš vědomá a jak moc si vyprázdníš hlavu a necháváš to tebou jenom procházet?

Myslím si, že to je hlavní důvod, proč tvořím. Protože v tu chvíli nemyslím na nic. Mám úplně prázdnou hlavu a nechávám to jen protékat. Informace, inspiraci, to, co se děje. Myslím si, že to je důvod, proč tolik umělců dělá umění. Je to stav meditace nebo kontemplace. Zajímavé je, že i během Covidu, kdy jsem měla docela těžký postcovidový syndrom a nebyla jsem schopná přemýšlet vůbec, nebyla jsem schopná ani zjistit, kdy jede autobus a odjet do Prahy, to byl nadlidský výkon. Spoustu věcí jsem nebyla schopná udělat. A pak jsem se přistihla, že sedím u stolu a kreslím brutálně složitý střih na něco a říkám si: Jak je možné, že tohle, když nejsem schopná vůbec myslet? Jak je možné, že jsem tady teď vyplodila takovýhle střih?

A to je ta chvíle, kdy jsem dostala informaci, že to nedělám já, že to jenom skrz mě prochází. Je potřeba, abych byla dokonale čistá, aby ta inspirace mohla projít do čisté podoby. Pro mě je to odpočinek. Zároveň mě to nabíjí, ale zároveň potřebuju inspiraci hledat. To znamená, že jedu na výlet, jdu na procházku. Hodně se inspiruju v přírodě, žiju v přírodě a potřebuju ji bytostně pro svůj život. Ale během tvorby má člověk úplně vypnutou, vyprázdněnou hlavu. I proto mi vyhovuje žít tady mezi dvěma vesničkami, protože mám úplný klid na práci. A úplně chápu umělce, kteří bydlí takhle mimo civilizaci. Mají klid na práci. To je ta chvíle, kdy můžou nerušeně kontemplovat a nechat to skrz sebe procházet.

Co ti dělá největší radost?

Mně asi největší radost přináší právě to střídání. To, že je to pokaždé něco jiného a že se pokaždé něco naučím, což je u mě docela podmínka. Nejsem schopná ušít desetkrát stejnou věc. Baví mě, když pokaždé zjistím něco nového, a to znamená, že řeším technické věci. Třeba jak to udělat, aby ta loutka letěla, aby se nepřevažovala, aby měla pohyb, nebo to, co do toho chci dát. U každé věci je pro mě důležité nedělat věrnou kopii. Když jsme třeba dělali obří motýly, tak pro mě je zajímavý hlavně ten pohyb. Až v druhé řadě jsem řešila, jak budou vypadat, jaké budou mít barvy, to by mi bylo vlastně jedno. Nejdřív jsem zkoumala, jak udělat pohyb, aby se mohl hýbat i křídly a aby působil pomíjivě. U obří loutky je to hodně zpomalené, ale je to tam. Takže mě baví vzít si z toho to, co mě zajímá, a přivést to do praxe.

Co bys chtěla, aby tvoje tvorba, loutky a kostýmy v lidech, kteří to uvidí, zanechaly? Nebo vyvolaly? Jaký pocit by pro tebe byl ideální?

Už mnoho let je to radost. Samozřejmě když je člověk mladý, má různé ambice sdělovat hluboké pravdy a dělat představení, kde jsou herci a tanečníci úplně rozervaní. Tohle jsem si nějak prožila a už to nepotřebuju. Pro mě je úplně nejdůležitější, ať dělám jakoukoli práci, abych z toho měla radost já. A když to pak dál přináší radost, tak to je to, co mi dává smysl. Přinést radost a přinést krásu. Protože si myslím, že skrz krásu a skrz radost se lidé dostávají do stavu bytí, kdy se jim otevírá srdce. A v tom otevření jsou pak schopní vidět další symboly nebo přijímat další zprávy a informace.

Když mají srdce zavřené, tak do nich člověk může mluvit horem dolem a stejně se jich to nijak nedotkne. Každý si odnese to, co potřebuje, ale jen když se ho to nějak dotklo. A to si myslím, že jde právě přes krásu a přes radost.

Přečtěte si naše další rozhovory!