Článek
Člověče, nezlob se, je pro mnoho lidí první hra, kterou v životě hráli, a tu pak předávají svým dětem.
Je Česko herní národ?
Spíš, než herní bych řekl, že Česko je hravý národ. Lidé u nás si obecně rádi hrají.
Ptám se proto, že mám pocit, že pojem desková hra je u nás stále spojený s hrami „Člověče, nezlob se“ a „Dostihy a sázky.“
Bohužel ano. I když je stále více lidí, kteří si kupují složitější a komplexnější hry, kterým říkáme moderní, pořád tu je obrovská skupina lidí, kteří žijí v určité bublině nevědomí. „Člověče, nezlob se“ je pro ně první hra, se kterou se v životě setkali, a tu také předávají svým dětem dál. Takže je v každé rodině. Tou druhou hrou jsou „Dostihy a sázky“. Vidíme to i v mainstreamových médiích – když někde vyjde článek o deskových hrách nebo běží reportáž, v komentářích často lidé píší, že „Dostihy a sázky“ jsou stejně nejlepší. O moderních hrách pak tvrdí, že jsou zbytečně složité a překombinované. A my to vidíme i u našich obchodních partnerů – lidé tyto hry pořád kupují. Prodejní čísla jsou až neuvěřitelná.
Takže to není jen nějaká nostalgická vzpomínka, ale stále je to u nás nejpopulárnější hra?
Reálně to stále bude jedna z nejpopulárnějších her. Možná jí mohou konkurovat ještě „Monopoly“, které mají k „Dostihům“ pochopitelně blízko. A mladší generace, která ještě nemá zkušenosti s moderními deskovkami, vnímá přirozený vývoj od „Člověče, nezlob se“ právě k těmto typům her.
Myslím, že „Člověče, nezlob se“ je u nás vnímáno jako jakási vstupní brána do světa hraní her. Pokud je dítěti třeba 4–5 let a už umí napočítat do šesti, je super, že se samo pohybuje po hracím plánu a má radost, že někoho vyhodí. A tím, že je hra zcela řízená náhodou, může dítě klidně porazit dospělého. Nebo myslíš, že jsou lepší hry pro uvedení dítěte do světa her?
Tady jde o to, že tu hru každý zná a všichni ji mají doma. Takže v určitém věku ji každý dítěti ukáže. Já se v deskoherním byznysu pohybuji sedmnáct let. Starší dceři je jedenáct, takže když se narodila, už jsem měl šest let zkušeností s moderními hrami. A stejně, když jí byly tři roky, hráli jsme „krtečkové Člověče“, které jsem měl doma. Na tom není nic špatného. Ale my jsme pak velmi rychle přešli na úplně jiný typ her. I to pexeso je lepší – děti ho mohou hrát dříve, protože nemusí umět počítat. A právě na bázi pexesa existuje spousta zajímavých paměťových her, které už bychom mohli označit za moderní.
Je pravda, že pexeso je výborné v tom, že i tříleté dítě může spolehlivě drtit svoje rodiče, kteří ani nemusí předstírat nějakou neznalost, aby nechali dítě vyhrát. Protože v těch paměťových hrách budou asi vždycky lepší. A když říkáš, že na pexeso navazují i jiné moderní hry, tím myslíš jen různé variace pexesa, nebo jsou tam hry, které to posouvají dál?
Pexeso je do určité míry závislé jen na jediné věci – jak si dítě zapamatuje pozici kartiček. A máš pravdu, že jejich malé mozečky dávají rodičům na frak. Existují hry, které pracují s tím paměťovým aspektem, ale mají zapojené i jiné mechaniky. Například hra „Začarovaná věž“, která je pro děti od pěti let, ale zvládnou ji i mladší. Je tam hrací plán, na kterém je cesta tvořená políčky s různými symboly a pod nimi jsou prohlubně. Jeden hráč hraje za černokněžníka, který pod jedno z políček schová klíč. Ostatní hráči hrají za Robina, který klíč hledá, aby s ním mohl zachránit princeznu z věže. Robin musí při pohybu kameny prohledávat, pamatovat si, kde už hledal a zároveň najít klíč dřív, než si pro něj dojde černokněžník, který samozřejmě ví, kam ho schoval. Svým pohybem Robinovi trochu napovídá, kde by asi klíč mohl být anebo ho také může úplně zmást. Hra je jednoduchá, ale už tam je náznak moderních deskových her, kde hráč musí pro svůj úspěch dělat rozhodnutí, která ho dovedou k vítězství. To je vlastně to zásadní, čím se moderní hry liší od „Člověče“, „Dostihů“ nebo „Monopoly“. Moderní hry jsou postavené na tom, že hráč od začátku do konce dělá svá vlastní rozhodnutí, která vedou k úspěchu.
Moderní deskové hry ti vytvoří koníček, kdy objevuješ nové a nové tituly a těšíš se na další.
Myslíš, že se k těm tradičním hrám může vrátit někdo, kdo už objevil moderní deskové hry?
Nevylučuji to, ale řekl bych, že to moc pravděpodobné není. Najednou totiž zjistíš, že tě ta hra ničím nenaplňuje. Možná pokud potřebuješ hrát s lidmi, u kterých víš, že jim nevysvětlíš složitější pravidla, se prostě obětuješ. Ale i tak si myslím, že se spíš pokusíš najít nějakou alternativu, pokud už jsi sám přešel na pomyslný druhý břeh.
Která hra, myslíš, že vytvořila most na ten pomyslný druhý břeh? Co naučilo Čechy hrát moderní deskovky?
Myslím, že to byli „Osadníci z Katanu“, „Carcassonne“ a později pak „Jízdenky, prosím“ a „Dixit“.
Myslíš, že to pořád platí? Že to jsou stále hry, které lidem otevřou oči?
Myslím, že ano. Jsou natolik dobré a natolik jednoduché, že to pořád platí. I když, pokud někdo přichází od „Člověče, nezlob se“, bude asi překvapený tím, co si musí nastudovat. Ale například „Carcassonne“ v základní podobě je jednoduchá a hezká hra, která ten most určitě vytvoří. A „Osadníci z Katanu“ také. Ty moderní hry ti vytvoří koníček, kdy objevuješ nové a nové hry a těšíš se, až si koupíš další. „Dostihy“ a „Člověče“ ti koníček nevytvoří. Podívej se, kolik lidí je má doma, a přesto se nikdy nestanou hráči deskových her.
Máš pocit, že nepřímo vlastně škodí hernímu trhu? Že většina lidí si tyhle dvě hry představí pod pojmem desková hra, a pak se logicky diví, jak může někoho bavit hrát deskovky?
Přesně tak. Jsou tam ještě dvě takové skupiny. Jedna jsou lidé, kteří naprosto bojkotují jakékoliv hraní. Hrát cokoliv je pro ně naprostá ztráta času, a je jedno, jestli těm lidem je 30, 40, nebo 50. Možná dokonce platí, že čím je ten věk vyšší, tím je větší i ten despekt. Pořád to vidí jako zábavu pro malé děti, protože dospělí přece hry nehrají. A druhá skupina jsou lidé, kteří jako děti chtěli hrát nějaké hry, ale rodiče je v tom nikdy nepodpořili, protože je to nebavilo a považovali to za ztrátu času. Je to trochu o inteligenci toho rodiče, který musí být ochotný investovat čas do něčeho složitějšího a komplexnějšího. A také do toho nechtějí investovat peníze, protože musíme říct, že deskovky dnes nejsou levná záležitost.
Nemůže celý ten problém být právě v tom, že je u nás zažité, že desková hra je prostě zábava pro děti?
To je dobrá otázka. Deskové hry jsou totiž určené pro všechny věkové skupiny a jde jen o to, vybrat si tu správnou. Hlavní proud mezi hráči však tvoří lidé výdělečně činní. Ti se mohou rozhodnout své peníze investovat do knihy, do návštěvy kina, nebo do zábavy s rodinou či přáteli. A důležité je říct, že deskovky nám také přinášejí socializaci s ostatními.
Myslíš, že tam je nějaká přímá úměra – čím vyšší IQ, tím větší šance, že bude hrát deskové hry?
Nechtěl bych se někoho dotknout, ale myslím si, že to tak je. Je to i logické, protože ty hry vyžadují přirozenou inteligenci. Jsou hry, kde jsem schopen pomocí selského rozumu hrát. Ale pak jsou hry, které už vyžadují strategické myšlení, ekonomické myšlení, některé jsou zaměřeny na prostorovou orientaci. A pak jsou tady opravdu velké strategické hry, které simulují celé odvětví. Například výrobu automobilů nebo kosmické lodě. Může to být řízení továrny nebo elektrické sítě. Těch možností je mnoho a ta inteligence tam prostě potřeba je.
Během Covidu lidé zjistili, že ‚Monopoly‘ a ‚Dostihy‘ jim nestačí, a začali hledat zajímavější hry.
Lze říct, že prostřednictvím deskových her se dnes člověk může stát kýmkoliv? Vojevůdcem, farmářem, pilotem, designérem, závodníkem?
Ano. Témat je nepřeberné množství a každý si tam může najít něco, co je mu blízké. Když mám rád vlaky, můžu si pořídit rodinnou hru „Jízdenky, prosím“, která má jednoduchá pravidla, skvěle vypadá a plynule se hraje. Pak je tady například „Railroad Tycoon“, kde už jste železniční magnát, obchodujete s akciemi a převážíte zboží po železnici. To už je vyšší úroveň hry. A pak je tu „18CZ: Počátek železnice v Českých zemích“. To je složitá hra na úrovni vyplňování daňového přiznání pro větší firmu. Tam už potřebujete opravdu velkou zkušenost s hraním her.
Ještě se vrátím k tomu, že dospělí lidé často vnímají deskové hry jako zábavu pro děti. Nemůže v tom hrát roli, že v době, kdy oni vyrůstali, to tak skutečně bylo? Protože já si nevybavuji, že by v 70. nebo 80. letech u nás existovaly nějaké deskové hry pro dospělé.
Může to tak být, protože tady nebylo to, co na Západě. Sem až mnohem později přišlo třeba „Dračí doupě“ a podobné hry. Další věc je, že si musíme uvědomit, že český trh je pořád vývojově třeba 10 let za západní Evropou. Tím, že jsme byli za železnou oponou, sem ty hry začaly proudit mnohem později. A já to teď vidím třeba v Rumunsku, kde máme kolegy, kteří musí vybírat jen marketingově atraktivní hry, protože nejsou schopni na trhu prosadit složitější tituly. Rumunský trh je ještě o 5–10 let za tím českým. Firma, kde pracuji, před deseti lety vydávala jen pár her ročně. Vyloženě se vybíraly jednotky titulů, které se během roku lokalizovaly do češtiny. A všichni čeští vydavatelé dohromady vydali nižší desítky her. Dnes jsou to stovky. Přesto si musíme uvědomit, že vybíráme jen třešničky z dortu, protože ročně na celém světě vychází 4500 nových her a v Čechách jen 10 % z nich.
A na Západě nemají svoje „Monopoly“? Myslím tím, jestli u nich to také funguje jako taková výhybka špatným směrem a řeší stejný problém jako my.
Myslím, že to tam řeší vlastně úplně stejně, ale tím, že jsou třeba těch 10 let napřed, je jejich povědomí o deskových hrách na vyšší úrovni. My jsme za tu dekádu také někde jinde. A zejména za covidu nastal u nás neuvěřitelný boom, protože lidé seděli doma s rodinami a přemýšleli, co by mohli dělat. Objevili deskové hry. Najednou zjistili, že jim „Monopoly“ a „Dostihy“ nestačí, a začali se pídit po tom, co by mohli hrát zajímavějšího. Samozřejmě se stalo i to, že si někdo nakoupil hry, nebavilo ho to a přešel na Playstation. Ale během těch dvou let jsme zaznamenali obrovský nárůst poptávky, takový hlad po deskových hrách, že to bylo až neuvěřitelné. Jestli něco pozitivního Covid přinesl, tak to byl určitě přínos pro deskoherní průmysl. Trh se v té době zdvojnásobil. Teď naopak zažíváme ekonomickou krizi, lidé nemají peníze a nekupují zbytné věci. Takže deskovky trochu povadly. Navíc během covidu si toho lidé nakoupili hodně, takže teď mají doma dost her. Ale myslím, že dnešní děti, které ve věku 8–10 let ve svých rodinách zažily to dvouleté období hraní, budou za 10 let, až budou výdělečně činné, obrovským motorem celého odvětví.
Knihkupectví jsou dnes jedním z nejlepších míst, kde začínající hráči mohou hledat hry.
Může být pro začínající hráče paradoxně odrazující, že když teď přijdou do specializovaných obchodů nebo třeba velkých knihkupectví, kde je nabídka her obrovská, absolutně nemají tušení, po čem sáhnout? Když si koupíš knížku, máš oddělení detektivek, thrillerů, beletrie, kuchařek, ale hry jsou vlastně na jedné hromadě – od party her pro děti až po obrovské válečné strategie.
Tady bych to trochu oddělil. Knihkupectví se za poslední roky neskutečně zlepšila a zprofesionalizovala, co se týče deskových her. Například největší knihkupectví na Václavském náměstí má podle mě jednoho z nejpovolanějších lidí, který se rád ujme každého a poradí mu stejně dobře jako ve specializované prodejně. Pak jsou menší knihkupectví, kde to třeba nebude fungovat tak dobře, ale pořád si myslím, že knihkupectví je dnes dost dobrá cílová stanice pro zákazníka, který ještě neví, že existují specializované prodejny deskových her.
Na druhé straně pořád nejvíc lidí hledá deskové hry v hračkárnách. A to je daleko horší, protože tam se se ve hrách prodavači většinou vůbec nevyznají. Hry jsou na regále, ale nikdo o nich neví skoro nic. Navíc tam na vás všude kouká 20 variant „Dostihů“ a „Monopolů“. Do toho dětské akční hry, které jsou spíš hračky. A rodiče si pak řeknou, že kluk má rád vesmír, a raději mu koupí Lego s raketou, než aby řešili hru. Vydavatelé se s tím snaží bojovat reklamou. Top hry, jako „Jízdenky, prosím“, „Dobble“ nebo „Výbušná koťátka“, už jsou celkem v povědomí zákazníků, takže když je rodič uvidí, řekne si: „To jsem někde slyšel, to bude asi dobré.“ Ale rozhodně mu to tam nikdo neporadí. Hračkárny navíc dnes hodně fungují jako showroom – lidé si tam zboží prohlédnou a pak si ho objednají na internetu.
Mám pocit, že poslední dobou všechno musí mít nějakou silnou značku, jinak se s tím nelze prosadit. Všechno je Marvel, Star Wars, Harry Potter atd. I mezi hrami se mi zdá, že přibylo titulů s licencemi. Je to dobré pro hry?
Ono je to trošku dvousečné, protože bylo období, kdy vyšlo třeba osm Harry Potter her najednou. A právě třeba kvůli té licenci vypadaly všechny stejně. To bylo hrozně matoucí. Ty krabice se lišily jen v detailech. Ale třeba Rex hry přišly s titulem Boj o Bradavice a ten vypadal jinak a najednou na té hromadě Harry Potter her prostě vyčníval. Navíc když se bavíme o licenčních hrách, tak v hračkárnách se snaží mít hry, kterých prodají třeba 20 – 30 tisíc kusů. A to jsou většinou takové ty rychlokvašky, které jen nesou tu značku. Lidi si to koupí a často je to po této zkušenosti odradí, aby si ještě někdy kupovali další deskovou hru. Na druhou stranu, když tu licenci nese nějaká velká hra pro zkušené hráče od prověřeného vydavatelství, tak je do značné míry pravděpodobné, že to bude i dobrá hra. Z pohledu českého trhu je dobré, že distributoři si mohou vybírat jen ty třešničky z toho dortu, takže sem prostě netahají špatné hry.
A myslíš, že ty moderní hry ty licence potřebují? Že se s tím na tom trhu lépe prosadí?
Určitě jsou licence, u kterých to výhoda je. Záleží samozřejmě na tom, co to je za licenci. Když to vezmu z pohledu našeho vydavatelství, tak na prvním místě bude Pán prstenů. Pak dlouho nic a pak tam bude Hra o trůny nebo Civilizace. A pak jsou také licence, které si tvoří přímo ten deskoherní trh. Třeba hry z universa Arkham Horror založené na příbězích H.P. Lovecrafta. A tady nevím, jestli si můžeme říct, že to je licence nebo ne, protože podle mě spoustu lidí ani neví, že předlohou jsou nějaké knížky. Ještě bych zapomněl na jednu licenci, která funguje skvěle, a to je Zaklínač. Původní Dobrodružná hra podle počítačového Zaklínače 3 uspěla jen u nás a v Itálii. Všude jinde to byl propadák, ale u nás by se uživily i po vypršení licence tisíce kusů ročně. Loni vydaný Zaklínač: Starý svět taky trhal prodejní rekordy.
Máš přehled o celkové prodejnosti moderních deskových her u nás? Jsou to desetitisíce, statisíce, nebo snad milióny?
Musí to být rozhodně statisíce. Protože desetitisíce prodáváme jenom my, takže když si vezmu, kolik her prodáváme my a znám samozřejmě velikost konkurence, tak tak to musí být statisíce.
Myslíš, že dokážete překonat i ten milion prodaných deskových her ročně?
Když se sečtou ty top tituly, tak v nějakém roce k tomu klidně mohlo dojít. Třeba „Dobble“ je hra, kterou má statisticky každá čtvrtá rodina. Tak pokud se bavíme o tom, jestli se dá prodat milion her ročně, tak „Dobble“ z toho zvládl ukrojit za některé roky sám 10 % bez větších problémů. A v okamžiku, kdy se potkal silný rok „Dobble“ s největším zájmem o „Krycí jména“, tak si myslím, že bychom od toho čísla v rámci českého trhu nemuseli být daleko.
Mají i hry svoje trendy? Podobně jako třeba knihy? Že když vyšlo „50 odstínů šedi“, tak byl trend erotická literatura, pak byla třeba severská krimi, teď jsou zase v kurzu nějaká vážnější témata. Mají to hry stejně?
Ano, mají. Já jezdím už nějakých 14 let na největší evropský veletrh deskových her do Essenu. To je Mekka všech deskohráčů. A tam to je hodně vidět, kolik vydavatelů se třeba v jednom roce zaměří na určitý typ her. A potom se to většinou přelévá třeba do dalších dvou období. Takže já si pamatuji období, kdy prostě frčely zombíci. Všichni najednou dělali nějakou hru se zombíkama. Potom měla úspěch hra „Na křídlech“, která má tématiku ptáků, tak všichni začali dělat hry se zvířaty. Aktuálně je s nimi trh naprosto přesycený. A teď se to přelévá do kytiček. To je nový trend. Myslím, že v následujících dvou letech přijde ta hlavní vlna. Už to začalo letos. A protože my vidíme, co se jako chystá a co si vydavatele připravují, tak tam je velký nástup kytiček, stromečků a vůbec přírody. A pak je ještě jeden velký trend, a to jsou hry pro dva hráče. Během Covidu, a i po něm neskutečným způsobem narostly hry pro dva hráče. Ještě před pár lety bylo poměrně těžké najít v tomto segmentu kvalitní tituly. Bylo tady třeba „7divů světa Duel“, což byla hrozně dlouho asi nejlepší hra pro dva hráče na trhu, ale jinak nic moc. A za poslední dva roky vyšlo strašně velké množství kvalitních titulů pro dva. Některé firmy se snaží svoje úspěšné značky rychle předělávat pro 2 hráče. Třeba hra „Azul“, která je taky jedna z těch řekněme vstupních her, která by neměla podle mě chybět v žádné rodině, tak už je oznámené vydání „Azul Duel“. Přitom ta hra nepotřebuje žádnou duelovou verzi. Ta hra je určena pro 2-4 hráče, a i ve dvou hráčích funguje naprosto skvěle. A přesto tomu vydavateli stojí za to, udělat speciální verzi. To samé hra „Splendor“. Taky vyšel Duel. Prostě je tady snaha naroubovat ty dva hráče na všechno. Ale pak jsou tady i unikátní tituly, které vznikly přímo pro dva hráče. Můžu jmenovat třeba „Sky Team“, což je úplně fantastická hra, kde přistáváte s letadlem na různých letištích. A k tomu je teď velký tlak na sólo hry. Sólo hráči mají specializované facebookové skupiny, Youtube kanály atd. A pokud hra nemá sólo mód, tak si ji prostě nekoupí, byť mají třeba rodinu a mají i kamarády, se kterými ty hry hrají. Do některých her vznikají i fanouškovské verze pro jednoho. Potom co ty hry byly vydané, tak se prostě najde někdo, kdo si dá tu práci a udělá sólo pravidla pro hru, která je původně vůbec neměla.
A není to trochu v rozporu s tím, o čem se tady celou dobu bavíme? Trend jsou sólo hry a my říkáme, že jeden z velkých přínosů her je ta interakce s živými lidmi. A pak se snažíme vysvětlit, že ty hry nejsou pro děti a trendem budou kytičky a stromečky. To úplně nezavání náročnou hrou pro vzdělané a inteligentní lidi.
Ty hry jsou dost často komplexní. Za tou krásnou a veselou kytičkovou grafikou se skrývají poměrně komplexní herní mechanismy. Navíc my si jako hráče představujeme primárně kluka mezi 20 a 40 lety. Ale hraje i spousta žen. A v mnoha rodinách jsou ty ženy dokonce hybatelé toho deskoherního koníčku. Ony dělají ty nákupy, ony vybírají hry. A přesně na ně tyhle zvířátkové a kytičkové hry cílí. Ony nepotřebují téma vesmíru, války nebo stavby automobilů. Pro ně je naopak hrozně lákavé tohle. Takže pokud vydavatelé v tuhle chvíli dělají hru pro zkušenější hráčské rodiny, tak přesně tohle téma je tam naprosto perfektní. Existuje facebooková skupina „Deskovky pro tři bratry“, kterou když jsem objevil, tak měla nějakých 2000 členů. Teď má přes 45000. A zrovna před pár dny adminka té skupiny, Radka Mužíková, což už je dnes taková malá celebrita té deskoherní scény, tak sdílela statistiky, že v té skupině je jenom 14 % mužů. Takže tam 45000 lidí diskutuje o hrách, a z toho jenom řekněme 6000 budou chlapi, což je vlastně neuvěřitelné zjištění. To jsem třeba vůbec netušil. Je pravda, že ty ženy jsou tam taková tichá síla, kdy se spousta maminek ptá, co by měly koupit dětem, co hrát s kamarádkami, nebo co koupit manželovi za hru. Takže ženy se tam hodně ptají, ale mám pocit, že muži nejvíc odpovídají. Ale je vlastně zajímavý ten obrovský nepoměr, kolik žen se zajímá o deskové hry.
Co podle tebe bude hit letošních Vánoc mezi hrami?
Myslím si, že stejně jako v uplynulých 2-3 letech budou mezi těmi nejžádanějšími tituly hry z edice „Výbušná koťátka.“ Teď vlastně i na Netflixu je seriál „Výbušná koťátka: Dobro a zlo“ a teď si tu hru budou moct vlastně spojit s tím seriálem. Potom co se týče třeba rodinných her, tak tam myslím zaboduje skvělá hra „Moje kavárnička“. Ona je tedy už z loňského roku, ale teď vyšlo rozšíření do té hry, a to je přesně ukázka chytré, krásně vypadající, pravidlově nenáročné deskové hry, která ale přitom nabízí naprosto uspokojující zážitek.
Na závěr mi zkus říci tři svoje nejoblíbenější hry. Kdyby sis ze své sbírky mohl nechat jen tři, tak které by to byly?
No to je hodně těžká otázka. Ale první hra, kterou bych si stoprocentně nechal, tak by byl „Ostrov“. Letos vyšel v nové verzi. Je to hra snad už z 80. let, kdy vyšla v Americe jako „Survive“, potom byla předělaná pod názvem „The Island“, v Česku jako „Ostrov“ a teď vyšla vlastně už její třetí česká verze. Má trošku přístupnější pravidla a mnohem hezčí vizuál. Ale pořád je to stejně kvalitní hra, ve které hráči mají své dobrodruhy na ostrově a ten ostrov se začíná rozpadat a oni se z toho ostrova snaží utéct. Druhá hra, kterou bych si nechal, tak je „Civilizace: Nový úsvit“ podle známé počítačové hry. Společně s rozšířením splňuje naprosto všechno, co očekávám od nepříliš překombinované civilizační hry. A poslední bych volil letošní titul „Vesmírná loď Interstellar“, která mě naprosto uchvátila. Je to obrovská epická vesmírná strategie, ve které hráči utíkají ze země, snaží se stvořit obrovskou loď a utéct do jiné galaxie. Objevit novou obyvatelnou planetu pro lidstvo, protože Země bude brzy pohlcena implodujícím sluncem. A i když to není kooperativní hra, kde by všichni hráli spolu, tak ale nějakým způsobem všichni přispívají k záchraně toho lidstva. Ale přitom každý bojuje za sebe. A to je hra, která u mě letos nejvíc zabodovala a překonala spoustu mých oblíbených her z minulosti.
Rozhovor vedl Petr Bělík.
