Od dětských kronik k bestsellerům: Leoš Kyša odhaluje, jak se stal „řezníkem“ české fantastiky

Chtěl jste být jako malý spisovatelem? Bavilo vás čtení?

Chtěl jsem být kosmonautem, policistou nebo spisovatelem. Hrozně mě bavilo číst. V naší obecní knihovně jsem si pravděpodobně půjčoval nejvíc knih ze všech. Knihovna byla sice za socialismu dost špatně zásobená, ale přečetl jsem všechno, co tam bylo. I staré věci z první republiky. Čtení mě prostě pohltilo.

Kdy jste se poprvé dostal ke psaní?

Hrozně brzy mě začalo bavit psát příběhy pro ostatní. Na vesnici jsme měli partu kluků a „bojovali“ jsme s jinou partou. My jsme byli ti slabší, s horšími meči a menším počtem, takže jsme většinou prohrávali. Psal jsem ale kroniku našich bitev, kde jsme vtipně „vítězili“. Četl jsem ty příběhy klukům, strašně je to bavilo a pořád chtěli další. To mě nakoplo – vidět, že moje příběhy lidi opravdu baví, bylo obrovskou motivací. Začalo to někdy ve čtvrté nebo páté třídě a od té doby mě psaní už nepustilo.

Cítil jste už tehdy, že vás láká nějaký konkrétní žánr?

Já jsem nikdy úplně nevyrostl z pohádek a fantastických příběhů. Ty jsou pro mě základem kultury i literatury. Mýty, velké příběhy – to je něco, co nás formuje. Když jsem četl společenskou prózu nebo jiné žánry, vždycky mi tam něco chybělo. Fantazie a pohádky mi připadaly opravdovější, zajímavější a zábavnější. Tak jsem u nich zůstal.

Zúčastnil jste se už jako teenager literárních soutěží?

Na střední škole, na obchodní akademii v Opavě, jsem poslal povídku do jednoho časopisu o fantastice, do rubriky „Studená sprcha“, kterou vedla známá autorka Carola Biedermannová. Hodnotila tam texty nových autorů. Moje povídka byla otisknuta, ale její kritika byla drtivá – úplně mě roznesla. Na čas mě to odradilo od psaní, což ale zpětně považuji za užitečné. Přestal jsem se snažit psát a začal jsem víc poznávat život – cestoval jsem, dělal novinařinu. K psaní jsem se vrátil kolem šestadvaceti.

Jak vás ta kritika ovlivnila?

Carola Biedermannová mi zůstala v hlavě, ale jsem za to rád. Každý autor potřebuje dozrát. Někdo má svůj styl už v osmnácti, ale já jsem potřeboval čas. Po té kritice jsem přestal tlačit na velké epické příběhy ve stylu Tolkiena nebo Sapkowského. Hodně jsem četl, poznával svět, sbíral zkušenosti. Když jsem se k psaní vrátil, začal jsem posílat své povídky do soutěží, vyhrával jsem ceny a moje texty vycházely v časopisech – už bez zdrcujících komentářů. Pak už to šlo samo.

Kdy jste objevil svůj vlastní styl?

Ten styl, který je pro mě typický, se začal rýsovat už v těch dětských kronikách v páté třídě. Když jsem se k psaní vrátil v šestadvaceti, už jsem věděl, co mě baví a co funguje pro čtenáře. Našel jsem svůj hlas a ten mě provází dodnes.

Musel jste přemýšlet, jak svůj styl z páté třídy přenést na dospělého čtenáře?

Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem začal psát, co mě baví. Když jsem se dřív snažil tvořit velké eposy nebo dobrodružné povídky, tlačil jsem na pilu a nefungovalo to. Pak jsem začal psát nevážně, s lehkým perem, dělat si legraci z věcí a bavit se tím. Psal jsem dobrodružné příběhy, podobně jako ty dětské kroniky naší party, aby se jim kamarádi smáli a chtěli další. Přestal jsem řešit, jestli tvořím „velké dílo“ nebo co si o tom myslí ostatní. Vrátil jsem se k té dětské radosti, kdy jsem příběhy prožíval a nebral je vážně. Prostě jako kluk s dřevěným mečem, co si v hlavě představuje mýtický obouručák, kterým porazí všechny. A najednou to zase začalo fungovat.

Váš styl je přímočarý, obhroublý, plný násilí a explicitních výrazů. Vymyká se tím české fantastice, nebo je to její běžná součást?

Tomu se říká česká akční škola nebo akční fantastika. Je to menšinový proud, ale pořád má své místo. Česká fantastika je dnes hodně ovlivněná zahraničními trendy, ale akční škola, která čerpá z poetiky osmdesátkových akčních filmů a nebere se vážně, to je naše specialita. I když je minoritní, má obrovskou čtenářskou základnu. Kritici na nás možná koukají skrz prsty, ale právě to, že štveme lidi a nebereme literaturu vážně, je podle mě základním principem dobré tvorby. Nikdy jsem nechtěl šokovat, jen jsem psal, co mě baví.

Existovala tato česká akční škola, už když jste začínal?

Ano, existovala. Velký vliv na mě měl Jiří Kulhánek, který v roce 1994 doslova rozbil českou fantastiku a přitáhl k ní spoustu čtenářů. Jeho styl inspiroval mnoho autorů, včetně mě. Četl jsem ho, zbožňoval a dodnes si myslím, že pro moderní českou fantastiku udělal strašně moc. Ovlivnil mě i Miroslav Žamboch, další autor starší generace. Na nich jsem čtenářsky vyrostl.

Jak vnímáte srovnávání s Jiřím Kulhánkem? Je to pocta, nebo vás to štve?

Srovnávání mi nevadí. Svou první knihu jsem napsal jako poctu Kulhánkovi, tak je logické, že mi to zůstalo. Nechci se s ním ale rovnat – on je jinde, má své kvality, kterých možná nikdy nedosáhnu, a jsem s tím v pohodě. Moje ego to netrápí. Píšu jiné příběhy, které vycházejí z mého pohledu. Jsem František Kotleta, ne Kulhánek, a dělám si to po svém.

První knihu jste napsal pod svým jménem, nebo už jako František Kotleta?

První knihu jsem napsal pod svým jménem, Leoš Kyša, ale při rebrandingu jsme ji vydali pod pseudonymem František Kotleta. Takže Hustej nářez je moje prvotina.

Jak vlastně vznikl pseudonym František Kotleta alias Řezník z Bruntálu? Byla to legrace, nebo marketingový tah?

Odpověď zní: Svijany. Ale teď vážně – všechno začalo před lety, když jsem psal články pro časopis Pevnost, zaměřený na fantastiku. Tehdejší šéfredaktor Tomáš Němec dostal od studentů mediálních studií požadavek, aby jim pomohl vymyslet téma pro internetovou diskuzi, kterou měli moderovat a analyzovat pro seminární práci. Bylo to asi před patnácti lety, kdy jsme ještě naivně věřili, že internetové diskuze propojí lidi a zlepší komunikaci, ne že se z nich stane stoka plná nadávek.

Tomáš mě oslovil a začali jsme přemýšlet, jak vyvolat diskuzi, která by zaujala fanoušky fantastiky. Napadlo nás vytvořit fiktivního autora – naprostého kreténa, který by všechny naštval a rozpoutal debatu. Během telefonátu jsme se domluvili, že za to dostaneme pivo, což byl pro mě skvělý honorář. Za deset minut jsme vymysleli arogantní postavu: „František Kotleta“, řezník z Bruntálu, co napsal knihu ve vězení, inspirovaný Karlem Mayem, a tvrdí, že všichni ostatní autoři jsou na nic.

Cestou vlakem domů jsem to dál rozpracoval. Protože jsem z Bruntálu a moje máma pracovala v řeznictví, přišlo mi přirozené udělat z něj „řezníka“. Hodil jsem do toho pár dalších nesmyslů, co mě napadly, a první duben 2008 jsme na web Fantasy Planet vydali fingovaný rozhovor s Kotletou. Přidali jsme bláznivou fotku z internetu a kamarád Lukáš Tůma rychle vytvořil obálku knihy Hustej nářez. Za patnáct minut jsem ještě napsal ukázku z neexistujícího románu – splácal jsem dohromady upíry, mimozemšťany a další šílenosti.

No a internet explodoval. Lidi se v diskuzích hádali, jestli je to pravda, nebo legrace. Studenti dostali materiál na analýzu a my své pivo – ideální honorář pro začínajícího autora. Spousta známých spisovatelů to pochopila jako parodii na arogantní mladé autory, což byl můj záměr.

Asi za tři týdny mi volal Egon Čierny, šéf nakladatelství Poutník, který měl obálku Hustej nářez pořád na webu. Zeptal se: „Leoši, co ta kniha?“ Já na to: „Jaká kniha?“ A on: „No Hustej nářez! Kde ji napíšete?“ Bylo po prvním dubnu, ale někteří to pořád brali vážně. A tak to celé začalo.

Jak pokračoval příběh Hustej nářez po tom telefonátu s Egonem Čiernym?

Řekl jsem mu: „Egone, vždyť to byl jen vtip!“ Jenže lidi začali chodit do knihkupectví a poptávat neexistující knihu. A Egon povídá: „Napiš to, dám ti deset tisíc honorář.“ Říkal jsem si, že to jsou dobré prachy, tak jsem si vzal dovolenou, odjel domů do Sudet a knihu napsal. Poslal jsem to Egonovi, ale dva měsíce se neozýval. Myslel jsem, že je to špatné, a chtěl jsem se tvářit, že jsem nic nepsal. Pak mi najednou volá: „Leoši, přijď si pro knihu.“ Já na to: „Jakou knihu?“ A on: „No Hustej nářez!“ Vydal ji, aniž by mi cokoli řekl. Knihu prý zkontroloval jen jeho kolega Filip. Vyšla, stala se bestsellerem a tím to všechno začalo.

Živil jste pak legendu o Františkovi Kotletovi jako marketingový nástroj?

Pět let jsme si z toho dělali legraci a tajili, kdo je za Kotletou. V té době jsem dělal poměrně seriózní novinařinu jako Leoš Kyša, tak jsem nechtěl spojovat tyhle dvě identity. Kotleta mi nabízel svobodu – mohl jsem si dělat srandu, nikdo to nebral vážně, kromě čtenářů, které to bavilo. Legenda o řezníkovi z Bruntálu, příběhy, ten humor – to všechno fungovalo. Lidi pak mluvili o „promyšlené marketingové kampani“, ale já na to: „Jaká kampaň? To byla čistá zábava!“ Vrátil jsem se k tomu klukovskému nadšení, kdy jsem psal pro radost, bavil kamarády a bavil sám sebe. Když jsem napsal Hustej nářez za ten týden, neměl jsem žádný tlak na mistrovské dílo. Chtěl jsem si to užít, a proto to šlo tak rychle. Za týden už knihu nikdy nenapíšu, ale tehdy to byla čistá radost.

Myslíte, že nebýt této celé anabáze kolem Kotlety, tak byste někdy napsal podobné dílo?

Všechno směřovalo k tomu, co mě baví. I bez téhle příhody bych něco podobného napsal, ale nebylo by to tak dobré. Pseudonym a absence tlaku mi dodaly nevázanost. Píšu, jak mi to jde hlavou, a je mi jedno, co si kdo myslí. Když píšu, bavím sám sebe – a dokud se bavím, vím, že to bude bavit i čtenáře. Kritici můžou říkat „klišé“ nebo „spalte to“, ale když se desetitisíce čtenářů ptají, kdy bude další díl, vím, že to funguje. Snažím se vracet k tomu pocitu z týdne, kdy vznikl Hustej nářez – k té svobodě a zábavě.

Jak vnímáte svůj knižní vesmír? Co ho spojuje a kam směřuje?

Hlavní pravidlo je: neposrat se z toho. Píšu, co mě baví, a nesnažím se to komplikovat. Když jsem popisoval vznik legendy o Kotletovi, hodil jsem tam upíry, mimozemšťany a další nesmysly, protože mě to prostě bavilo. Můj vesmír je o zábavě, dobrodružství a legraci – to je to, co ho definuje. Není tam žádný velký plán, jen chuť vyprávět příběhy, které mají šťávu.

Proč ve svých knihách mícháte upíry, sci-fi, historii a další prvky? Co vám tento mix přináší?

Každý autor vychází z toho, co ho baví a co ho formovalo. Jako kluk jsem v obecní knihovně přečetl všechno – historické knihy, dobrodružné příběhy, prostě všechno, co tam bylo. Historie a dobrodružství se proto v mých knihách objevují pořád. K tomu přidávám dětskou radost z vyprávění příběhů. Když píšu, ponořím se do svého podvědomí a všechno to ze mě samo chrlí. Znám řemeslo – patnáct let novinařiny, kdy jsem psal reportáže, mě naučilo, jak vyprávět příběh. Techniku mám zvládnutou, ale hlavní je, že mě psaní baví. Píšu jen to, co mě naplňuje.

Pokud mě někdo přemluví na povídku nebo projekt, který mě nebaví, trápím se s tím měsíce. I jednoduchou věc, kterou by jiný napsal za den, nosím v hlavě, protože to nejde samo. Když ale píšu knihu v žánru, který miluji, sednu a jede to samo. Nemohl bych být ghostwriterem. Lidi mi občas radí: „Píšeš skvěle, napiš tohle, vyděláš balík!“ Ale nejde to. Pokud to nevychází z mé radosti a mého nitra, nemám na to energii. Psaní, které mě nebaví, by mě asi zabilo.

Jaké je vaše hlavní zaměstnání? Učíte, nebo jste plně spisovatel?

Učím jen externě, jinak se živím výhradně psaním.

Jak je možné, že se dnes psaním uživí víc českých autorů než před patnácti lety, když se méně čte?

Dřív se mohlo psaním uživit jen pár autorů, třeba Michal Viewegh, a bylo to považováno za velké štěstí. Dnes se tím živí desítky českých spisovatelů, i když říkáte správně, že se méně čte. Změnila se ale dynamika trhu. Dnes top autoři prodávají víc než kdysi. Mají obrovskou pozornost díky sociálním sítím a efektu sněhové koule – hit se šíří všude a každý ho chce. Naopak menší autoři, kteří by dřív prodali dva až tři tisíce výtisků, dnes prodají třeba jen pět set. Čtenáři se soustředí na velké hity, a to dává šanci těm, kteří dokáží zaujmout.

Myslíte, že dřív to nebylo?

Dřív byla pozornost čtenářů rozložena rovněji, hodně se o knihách psalo v médiích a prodeje byly stabilní. Dnes je to jiné – autoři jako Radka Třeštíková nebo Patrik Hartl dominují díky viditelnosti na sociálních sítích, influencerům a virálnímu šíření. Je to systém „vítěz bere vše“. Top autoři prodávají násobně víc než kdysi. Například Michal Viewegh by dnes mohl mít dvojnásobné prodeje. Trh je jako pyramida: široká základna s malými prodeji a úzká špička s obrovskými úspěchy. Spousta knih se ztratí, protože čtenáři se soustředí na hity.

Je pro vás splněný sen, že se můžete živit psaním?

Moc nad tím nepřemýšlím, ale je to fajn. Splnil se mi jen jeden ze tří dětských snů – být spisovatelem. Policista ani kosmonaut ze mě nejsou, i když kosmonautem možná ještě budu, kdo ví. Třeba skončím jako policista v supermarketu. Ale vážně – psaní mi dává svobodu. Mám čas a klid, nemusím brát telefony od šéfa, což je po patnácti letech v médiích obrovská úleva. Užívám si, že se tomu můžu věnovat naplno.

Proč jste teď začal vydávat knihy i pod svým skutečným jménem? Je to odklon od tvorby Františka Kotlety?

Po letech psaní pod pseudonymem jsem zatoužil po změně. Jako novinář jsem se věnoval vážným tématům – sociálním reportážím, komentářům – a to mi chybělo. Když jsem přešel na volnou nohu, chtěl jsem se vyjádřit i k závažnějším věcem, nejen psát zábavnou fantastiku. Díky novému nakladateli jsem dostal příležitost. Napsal jsem Sudetenland, knihu inspirovanou mým původem ze Sudet, kde přemýšlím, co by se stalo, kdyby tam po válce zůstal milion Němců. Příběh se odehrává v roce 1990 a rozebírá staré křivdy, které komunismus potlačil. To nejde vydat pod Kotletou – lidi by čekali akční fantastiku s upíry a přestřelkami, ne vážný příběh. Proto jsem použil své jméno.

Podobně jsem napsal Syndikát, detektivku z blízké budoucnosti, která je vážnější, ale pořád zábavná. Baví mě střídat polohy: jednou jsem Kotleta, píšu o démonech, sexu a šílených akcích, podruhé jsem Kyša a rozebírám budoucnost nebo historii. Každý má v sobě víc stránek. Kdo je jen vážný, skončí jako nafoukaný egomaniak. Kdo je jen šašek, ztratí hloubku. Střídání mi dává rovnováhu.

Cítíte, že jste ještě nenapsal své hlavní dílo? Je něco, co vás v literatuře žene dál?

Neřeším, jestli jsem napsal „to hlavní dílo“. Každou knihu chci napsat lépe než tu předchozí, ale nejde mi o dokonalost. Spíš mě žene chuť vyprávět příběhy, které mě baví, a zkoušet nové věci. Nemám pocit, že by mi něco chybělo, ale pořád je kam jít.

Rozhovor vedl Petr Bělík.