Článek
Je mi líto, že to musím říct nahlas, ale někdo už konečně musí. Nejsou to žádné chudinky. Česká společnost roky žije v iluzi, že důchodce rovná se oběť. Že si sotva může dovolit rohlík. Že přežívá o vodě a chlebu a je odkázaný na slevy v Lidlu. Jenže skutečnost? Ta je úplně jinde. Důchodci velké množství nemovitostí v této zemi. Mají našetřeno. Mají majetky. Mají byty, domy, chalupy, pozemky. A víte, co nemají? Hypotéky. Starosti s dětmi. Ranní vstávání. Výdaje na školky a školní obědy.
A přesto si stěžují.
Nejsou to oběti. Jsou to ti, kdo drží majetek
Zkuste si jen tak pro legraci projít katastr. Koukněte se, kdo vlastní většinu domů v lukrativních lokalitách. Staré páry, vdovy, důchodci. Většinou už nemají žádné půjčky, dluhy, leasingy. A často mají dvě, tři nemovitosti – po rodičích, po tchyni, chalupu v Orlických horách, byt na Vinohradech a chatku na Pálavě. Ale při každé debatě o důchodech slyšíte to samé: „Nevycházíme. Stát se o nás nestará.“ Jenže pravda je, že často sedí na majetku, o kterém se mladým může jen zdát.
Milionáři v papučích
Nemluvím o těch pár nešťastných, kteří vážně živoří. Těch se to netýká. Ale většina? Je zajištěná. Kolik mladých lidí má dnes našetřeno milion korun? Kolik třicátníků vlastní byt bez hypotéky? A kolik důchodců? Víc, než si umíte představit. A přesto se tváří, že jsou na dně. Ale když přijde řeč na to, že by třeba prodali druhou chalupu nebo pronajali nevyužívaný pokoj – najednou to nejde. Najednou je to „rodinné dědictví“ a „když jsme celý život dřeli, tak máme nárok“.
A co my, kteří dřeme teď?
Z těch peněz žijí tři generace
Často právě důchodci rozhodují o tom, zda mladá rodina bude mít kde bydlet. Mají klíče od bytu, ve kterém by mohli žít jejich vnuci. Místo toho ho pronajímají „na Airbnb“ nebo drží prázdný – „pro jistotu“. A mladí se mezitím dusí v podnájmech za dvacet tisíc měsíčně, zatímco jejich vlastní babička sedí v bytě 3+1 na Letné a brečí, že inflace jí „podražila oblíbený vlašák“.
Je to tvrdé, ale je čas to říct. Česká společnost není rozdělena podle věku. Je rozdělena podle toho, kdo má majetek a kdo ne. A drtivá většina majetku je ve vlastnictví starší generace.
Když si někdo může dovolit vnoučatům spořit
Anebo dávat statisícové dary „na začátek“, jak se často chlubí v televizních pořadech – tak na tom asi nebude tak špatně. Jenom to nechce slyšet. Protože obraz trpícího důchodce se hodí. Do volebních kampaní. Do novinových titulků. A do vyděračských e-mailů, které posílají děti rodičům, aby si urychlily dědictví.
Ale realita? Důchodce, co vlastní byt za 6 milionů, auto, garáž, zahrádku a k tomu chodí do sauny a na oběd za stovku s kuponem. Kdo je tady opravdu chudý?
A co kdyby začali přispívat?
Místo stálého natahování ruky by měli být ti, kdo společnosti i rodině pomáhají. Ne ti, kdo všechno drží, blokují a přitom si stěžují. Chcete úctu? Tak buďte fér. Přiznejte si, že většina z vás na tom není vůbec špatně. Že jste jen zvyklí víc brát než dávat. A že doba se změnila.
Nechci být necitelná. Ale je čas, aby se tahle generace podívala do zrcadla. A přestala brečet nad plnou spíží a dvěma auty v garáži.
