Článek
Já se tam snažím oživit manželství a soused mi klepe na zeď jako dozorce v kriminále. Co to je za svět, kde člověk nemůže mít ani trochu vášně bez veřejného lynče? Noc měla být o ohni, o dotecích, o návratu toho, co jsme s mužem ztráceli mezi prací, dětmi a nádobím. Místo toho jsem druhý den stávala ve výtahu rudá až po kolena, zatímco na mě sousedův pohled visel jako oprátka.
„Mohli byste si to příště odpustit, byla půlnoc!“
To mi fakt řekl. S kameným obličejem, ale s očima, které věděly všechno. Ano, slyšel nás. Ano, moc dobře. A ne, nebyl to flirt. Byl to odsudek. Hlouček důchodců pod balkonem by byl méně přísný.
Stála jsem tam v županu, ještě rozcuchaná, a slyšela to: „Ne každý má potřebu dělat divadlo uprostřed noci.“ Divadlo? Já tam bořím manželské bariéry, překlápím roky frustrace v touhu – a někdo mi říká, že dělám divadlo?
To, co mělo být naše, se stalo veřejným představením
A víš, co je na tom nejhorší? Ne ten jeho odsudek. Ne ten stud. Nejhorší bylo, že se můj muž začal smát. Prý: „Tak aspoň víme, že to ještě umíme.“ Jemu to přišlo vtipné. Mně ne. Mně to přišlo zraňující. Protože jsem najednou pochopila, že intimita je dnes luxus. Že mezi papírovými stěnami paneláků se nedá milovat, aniž by tě soudil někdo cizí. A že já se za to pořád ještě stydím. Jako bych byla v pubertě.
Lidé mají sex. Překvapení!
Nejsme voskové figuríny. Dospělí lidé mají sex. Někdy tichý, někdy hlasitý. A nemáme za to být „odměnění“ cejchem zneuctění. Jenže v naší společnosti se intimita pořád trestá. Mluv o porodu, menstruaci, migréně – to je v pohodě. Ale řekni, že ses milovala tak, že tě bolí stehna – a jsi nevychovaná.
Příště to bude ještě hlasitější
Aby bylo jasno. Neplánuju instalovat tlumiče. Neplánuju se omlouvat za to, že se svým mužem dýchám, dotýkám a žiju. A jestli to má někomu vadit, měl by spíš přemýšlet, co chybí jemu. Možná že největší hluk neděláme my, ale jeho vlastní ticho.
A víš co? Možná že mu příště pošlu lahev vína. A vzkaz:
„Užij si to aspoň přes stěnu.“
