Článek
Každý den se opakuje stejný scénář. Přijedu domů z práce, unavená, s nákupem, dítětem a nervama na špagátu. A co vidím? Sousedovo stříbrné BMW stojí jak hrdina přímo před mým vjezdem. Nacpané až k plotu. Nikam se nevejdu. Nikam nevyjedu. Nikam nezajedu.
Když jsem ho poprvé slušně požádala, aby se přestal chovat jako hlupák, s úsměvem mi odvětil: „Ale to je veřejná komunikace, paninko. Tam si může stát každej, kdo chce.“
Takže jestli to chápu správně – když si postavím barák, zaplatím pozemek, stavební povolení, kolaudaci, vjezd, obrubník, přípojky, daně, všechno… tak nakonec stejně přijde nějaký arogantní Pepík a zaparkuje mi na milimetr před bránu, protože „může“.
Není to parkování. Je to výsměch
Tohle není jen o autě. Tohle je symbol toho, jak u nás lidi vnímají hranice. Cizí? Neexistují. Respekt? Jen když se to hodí. Někdo má pocit, že když něco technicky „může“, tak to taky automaticky dělat bude. Bez špetky ohledu.
A víte, co je nejhorší? Když mu řeknu, že už několikrát zablokoval i popeláře nebo že musím objíždět celý blok, abych mohla vycouvat na hlavní, rozesměje se a řekne: „To není můj problém.“
Ne, není. A přesně o to jde. Nic už není ničí problém, pokud se ho to přímo netýká. Zalez do auta, otoč klíčkem, vystup si dvě ulice dál a buď ráda, že tě vůbec necháme existovat.
Zkusila jsem všechno.
Zavolala jsem městskou. Párkrát mu dali pokutu. Jednou mu dokonce odtáhli auto. Začal tedy parkovat o dva metry dál. Takže oficiálně neporušuje zákon, ale reálně mi dál znemožňuje normálně fungovat.
Zkusila jsem ceduli. Zkusila jsem kužel. Zkusila jsem lísteček za stěrač. Výsledek? Nula. Poslední kapka byla, když mi vynadal, že jsem hysterická. Že to je „jen auto“. Že se mám uklidnit.
Tak fajn. Možná jsem hysterická. Ale rozhodně nejsem hloupá. A nebudu dál přihlížet tomu, jak někdo dělá z mého života šachovou partii, ve které já nesmím ani táhnout.
Jestli je to válka, tak dobře
Odteď si všechno fotím. Všechno dokumentuju. Připravuju si právní kroky, protože tohle není parkování, tohle je systematické narušování užívání majetku. A nebudu ticho jen proto, že „vždycky to tak dělal vždy“ nebo „máte bejt ráda, že vůbec máte dům“.
Ne, nemám být ráda. Mám právo být naštvaná. Mám právo se bránit. A mám právo nebýt doživotní obětí cizí bezohlednosti.
Takže jestli si někdo myslí, že ho tohle téma nezajímá, ať počká, až si jednoho dne koupí dům. A Pepík mu tam postaví svoje BMW.
