Článek
Nejsem typ, co vyžaduje kabelky od Diora. Nevysedávám po kavárnách, nekupuju si latté s ovesným mlékem za stopade a můj největší luxus je pět minut ticha na záchodě.
Ale když jsem manželovi řekla, že bych potřebovala vlastní auto, podíval se na mě, jako bych mu právě navrhla, že si pořídím milence s leasingem.
„Na co bys měla auto ty?“ zeptal se.
„Protože máme dvě děti, školku na opačném konci města, práci na směny a k tomu tvůj přecpaný kalendář a já už na to nemám nervy.“
Odpověď?
„Jsi rozmazlená. Dřív měli jedno auto na vesnici tři lidi a taky to šlo.“
Jo. A dřív se taky rodilo doma do slámy a pila se voda ze studny. To máme jako taky obnovit?
Jedno auto. Jeden král. Jedna služka.
V naší domácnosti máme jedno auto. Manželovo.
Ale nikdo mi to tak otevřeně neřekl. Jen to tak vyplynulo. Auto je to, co on používá, když jede do práce, na golf, na pivo s kamarády, do servisu, na poradu, na jednání, na ryby a na zasloužený relax.
Já? Já se mám domluvit.
Sousedka, autobus, nohy, kompromis.
A víte, co je nejvíc absurdní? Když jsem jednou potřebovala jet akutně k lékaři se synem, auto nebylo.
Bylo u barbera i s mým mužem.
Rozmazlená? Ne. Unavená. A taky už naštvaná.
Ženské, které požádají o vlastní auto, nejsou rozmazlené. Jsou vyčerpané z věčného vysvětlování, proč chtějí elementární svobodu pohybu.
Z nekonečného balancování mezi potřebami všech ostatních a vlastním programem, který se vždycky někam vejde, jen když se hodně omezím.
Chtít vlastní auto není luxus.
Je to praktické, dospělé a logické.
Ale ne, podle některých mužů je to vrchol ženské rozmazlenosti. Protože oni nemají problém s tím, že žena je soběstačná, pokud zůstane závislá.
Vlastní auto. Vlastní prostor. Vlastní respekt.
A tak si sedám každý večer nad rozpis směn, školních aktivit a schůzek a skládám život jako Tetris, aby on měl vždy vše v pohodě..
A když řeknu, že už to takhle dál nejde?
„Zase dramatizuješ.“
Ne. Já už odmítám přiživovat mu neustále ego.
Druhé auto je jen rozmar
Zajímavé, že když muž chce druhé auto, je to „logistická nutnost“.
Když ho chce žena, je to „rozmar“.
Ale já už se nebudu tvářit, že mě baví čekat, prosit, vysvětlovat, ladit.
Nejsem operátorka dispečinku ani taxikář bez vozu.
Jsem partnerka. Ne závislá spolujezdkyně.
A víte co? Požádala jsem o půjčku.
Už vybírám barvu.
A víte, co mi na to řekl?
„Tak si to ale plat sama.“
Fajn. Aspoň budu vědět, že mi do toho nikdo nebude kecat.
