Článek
Můj, už brzy, bývalý manžel měl rád tři věci: své auto, své ego a sebe. Všechno ostatní – včetně mě – bylo až za tím. A když říkám „rád“, myslím tím chorobně posedle. Každý škrábanec na laku byl tragédie. Každý smítko na sedačce osobní útok. A každá má neochota jít „na rychlovku s vysavačem“ důvod k hodinové morální přednášce o tom, jak „ženská má mít vztah k pořádku“.
Denní připomínky, že když nechci leštit přístrojovku, „asi mě doma nic nenaučili“. Když jsem si místo toho chtěla třeba číst nebo si lakovat nehty, slyšela jsem jen tiché odfrknutí a to jeho nenáviděné: „To je ta dnešní rozmazlená generace.“
Jo, jsem rozmazlená. Rozmazlená představou, že partnerství není o tom, kdo má čistší auto.
Auto jako božstvo, já jako rohožka
Začalo to nenápadně. „Pomůžeš mi s tím kufrem?“ „Můžeš vyluxovat? Ty to děláš líp než já.“ „Uklidila bys to vepředu, já nestíhám.“ A pak už to nebyla prosba, ale nárok. Samozřejmost. Povinnost. A já se chytila do pasti, kterou si plete spousta žen s láskou – začala jsem se přizpůsobovat. Protože přece když ho miluju, tak mu s tím pomůžu. Že jo?
Omyl. Když se z lásky stane servis, přestane to být vztah. A začne to být režim.
Nejhorší byl ten pohled, jakým se na mě díval, když jsem řekla „ne“. Měl v očích tiché pohrdání. Připadala jsem si jako líná holka, co nechá hnít i vlastní domácnost. Jenže… nešlo o domácnost. Šlo o jeho fetiš. A já se v tom ztratila.
Až když bouchly dveře garáže, bouchla jsem i já
Den, kdy jsem stála v jeho šíleně přepulírované garáži a držela v ruce hadr na sklo, zatímco on mi z gauče přes mobil vypisoval, kde jsem zapomněla stéblo trávy, byl den zlomu.
Najednou jsem to uviděla úplně jasně: tohle není péče, to je dominance. On měl své auto – a k němu mě jako příslušenství. Stejně jako škrabku, vysavač a vosk. Jen já jsem mluvila. A to ho štvalo.
Tak jsem ten hadr hodila do kýblu. Sundala si rukavice. Otočila se a bez jediného slova odešla do kuchyně. Tam jsem sedla k notebooku, otevřela mail a podala žádost o rozvod. Byla to ta nejčistší věc, jakou jsem kdy udělala. Doslova.
Nejsem hysterka. Jen jsem pochopila
Lidi budou říkat, že jsem to přehnala. Že se kvůli autu nerozvádí. Jenže tohle nebylo o autě. Bylo to o moci, o respektu a o tom, že když jednou dovolíte, aby vás partner měl jen jako užitečný nástroj, skončíte jako součást výbavy a ne jako rovnocenný člověk.
Dneska, když kolem mě projede naleštěný bourák, už necítím vinu, že jsem uvnitř nedřepěla se sprejem na palubky. Cítím svobodu. A za volantem – sama, s odřeným rádiem a drobky od bagety, se konečně cítím jako někdo, kdo má kontrolu. Nad autem. Nad životem. Nad sebou.
