Článek
Ne, nejsem sobec. Jen jsem si dovolila žít jinak
Vždycky jsem věděla, že to mám jinak. Když si spolužačky lepily do diářů svatební šaty a plánovaly, kolik budou mít dětí, já jsem si plánovala, kam pojedu sama. Třeba na Island. Nebo do New Yorku. Do míst, kam by si ony s kočárkem a zadluženým mužem v teplákách nikdy netroufly.
Jenže pak přišla třicítka. A s ní i lavina nevyžádaných rad, soucitných pohledů a pasivně agresivních otázek.
„A kdy se konečně usadíš?“
„Počkej, ono tě to přejde.“
„To říkáš teď, ale budeš litovat.“
Zvláštní, jak moc některé ženy znervózní z faktu, že si někdo dovolí být šťastný jinak. Bez manžela, bez pláče z přebalovacího pultu, bez hypotéky na třicet let za chlapa, co doma ani nevynese koš.
Můj život není nedostatek. Je to luxus
Mám vlastní byt, vlastní čas a vlastní tělo. Nemusím řešit roztrhané punčocháče, školní besídky nebo to, jestli má partner „zase těžké období“. Můj víkend není plný úklidu, vaření a výčitek. Můj víkend je moje volba.
A než mi někdo stihne napsat, že děti jsou to nejkrásnější, co může žena mít – děkuji, slyšela jsem. A já jsem se rozhodla, že je mít nebudu. Protože já chci žít, ne přežívat. A nejsem jediná. Těch žen, které to mají stejně, je čím dál víc. Jen to zatím neříkají tak nahlas.
Tlak na to, být matkou, je stále brutální
Když žena řekne, že chce dítě – svět jí tleská. Když řekne, že ho nechce – svět jí uráží. Není to fascinující?
Přitom kolik matek opravdu vypadá šťastně? Kolik z nich má partnera, který je podporuje, kolik z nich má finanční jistotu, prostor pro sebe, odpočinek? A kolik z nich jen protáčí oči, tajně brečí na záchodě a tiše závidí každé ženě, co ráno vstává bez hysterického křiku?
Nesoudím matky. Obdivuju je. Ale zároveň vím, že to není moje cesta. A je nejvyšší čas, aby se lidstvo přestalo tvářit, že ta jediná správná životní volba je být něčí ženou a něčí matkou. Nechci být něčí. Chci být svoje.
Jsem volná. A to je víc než šťastně vdaná
Nemám doma děti. Nemám doma manžela. Nemám doma chaos. Mám klid. A mám smích. A mám svobodu.
Nemusím se dohadovat, jestli koupíme rohlíky nebo šunku. Nemusím se ptát, jestli si můžu koupit boty, jet na dovolenou, nebo spát do devíti. Dělám si, co chci. Protože můžu. A protože jsem si to vybrala.
Žiju si líp než většina vdaných matek, co se utápějí v nedostatku, nejen peněz, ale hlavně sebe sama.
