Článek
Každý rok je to stejné. Silvestr se blíží a dům, kde bydlím, se změní v bitevní zónu. Ať už jde o petardy, rachejtle nebo jiné zvukové zvrhlosti, vždycky se najde nějaký bezmozek, který si myslí, že čím větší kravál, tím větší zábava. Opruz je to každý rok, ale letos tomu nějaký „cizí spratek“ z okolí nasadil korunu.
První rána mě málem katapultovala z křesla
Bylo kolem třetí odpoledne, a já pěkně „zacampila“ na gauči s knížkou. Jenže pohoda se nekonala, to bych nejspíš musela bydlet někde na samotě v horách, ne uprostřed sídliště, kde se každý pubertální výrostek cítí jako král světa. První rána mě málem katapultovala z gauče. Málem mě kleplo, takže jsem rovnou běžela uklidňovat štěňákovou, která tyhle rány nemá ráda. Vidět svoje drzé a arogantní psisko, jak se vyděšeně krčí v koupelně pod umyvadlem, mě spolehlivě dostane do varu za zlomek sekundy. Ale pořád jsem si říkala, že ok, jednou to přežijeme. Jenže u jedné rány to neskončilo a vzápětí následovala další a další. A zrovna pod mým oknem.
Petardou přímo do okna
Snažila jsem se držet, ale v chvíli, kdy mi jedna petarda přistála přímo na parapetu, šlo moje sebeovládání stranou. Dítě nebo ne, moje laskavost končí. Přilítla jsem k oknu a rozrazila ho, až to prásklo. Dole, kousek od mého balkónu, stál asi třináctiletý spratek v zimní bundě a v ruce držel další zapálenou petardu. Jeho kámoši, podobně „chytrá“ individua, stáli kousek dál a hýkali smíchy jako stádo oslů.
Petarda vybuchla jen metr od mého okna a já myslela, že mě klepne. „Hej! Ty tam dole!“ zařvala jsem na něj tak, že si sousedka odnaproti u popelnic sebou leknutím trhla. Mladý frajírek se otočil a zůstal civět. V očích měl to typické „co čumíš, bábo“. Hrdina, že jo. Ale já byla ve varu.
„Bouchni ještě jednu a něco zažiješ!“
„Bouchni mi tu petardu ještě jednou a něco zažiješ!“ procedila jsem skrz zuby, zatímco on se snažil hrát si na drsňáka.
„Co jako?“ odsekl a významně se podíval na kámoše, kteří se začali hihňat přesvědčení o síle většiny. Jeden z nich mu dokonce výsměšně podal další petardu. To snad není možné! Dítě nebo ne, moje trpělivost šla stranou. Konec konec konců, moje dítě to není. „Co jako?“ zopakovala jsem po něm výhružně. „To jako, že seběhnu dolů a dám ti takový čoud, že se budeš modlit, aby tě našla tvoje máma dřív než já!“ vyjela výhružně tónem a zřejmě i poměrně přesvědčivě, protože frajírek trochu zbledl, ale pořád si hrál na hrdinu. Než jsem si mohla rozmyslet, jak bych svoji výhrůžku zrealizovala, aniž bych se dostala do křížku se zákonem, zjevila se deus ex machina.
Sousedka v záloze
V tu chvíli se nade mnou totiž ozval hlas mojí sousedky Jany. „Co je? Zase dělají bordel?“ vykoukla na ulici a dodala: „Volám policajty, hned!“ To byla asi poslední kapka, která kluka zlomila. Jen se otočil, hodil petardu do křoví a zmizel i se svou partičkou. Přitom ještě křikl něco o „bláznivých babách“, ale bylo mi to jedno. Spokojeně jsem s vítězoslavným úsměvem zavřela okna, a šla pro psí pamlsky, abych toho našeho sraba odměnila, že tu „hrůzu přežila“.
