Článek
Tchyně má svůj oblíbený rituál. Sedne si ke stolu, povzdechne si tak, aby to slyšel i soused přes zeď, a spustí:
„Já nevím, jak mám z toho důchodu žít. Všechno je drahé, člověk si nic nemůže dovolit…“
Tenhle monolog jsem poslouchala roky. U každé kávy, při každé návštěvě. Do toho nenápadné jedy: „Vy mladí se máte, to za nás nebývalo“ a „jednou na to taky dojedete“. A pořád dokola, až se člověk začne cítit jako hyena, že té ubohé ženě občas něco nepřihodí „na přilepšenou“.
Jednou se manžel zeptal úplně obyčejně:
„A kolik vlastně ten důchod je, mami?“
Padlo číslo. A mně ztuhla krev v žilách. Nebudu ho psát, ale bylo vyšší než čistý příjem spousty pracujících lidí. Vyšší než to, co zůstane mladé rodině po hypotéce, školce, benzínu a jídle. Tchyně, věčná oběť systému, měla „žalostný“ důchod, který by si s ní polovina republiky ráda měnila.
Bída v řečech, přepych v realitě
Když si ten údaj sedl, začaly mi naskakovat obrazy:
plná lednice, skříň narvaná oblečením, kabelky, drahá kosmetika, každoroční lázně „protože člověk si musí něco dopřát“.
Nájem nulový, byt vlastní. Žádné půjčky, žádné dluhy. Ale u každé návštěvy uvedení do hry: „Já fakt nevím, jestli si příští měsíc koupím maso.“
Její „chudoba“ existuje hlavně v jejích slovech. V realitě má víc jistoty než my, kteří počítáme každou splátku. Jenže jí nejde o pomoc. Jde o pozornost. O status trpící matky, kterou by děti měly dotovat, protože „mají víc“.
Doma jsme si pak sedli, sepsali vlastní rozpočet a došli k absurdnímu zjištění: dva dospělí, dítě, pes a dům vychází na částku, se kterou tchyně „sotva přežívá sama“.
Pomoc není povinnost na základě teatrálního nářku
Nemám problém pomoct člověku, který opravdu nemá. Mám problém platit něčí lázně a kabelky jen proto, že dotyčný umí dělat emocionální vydírání na profesionální úrovni. Když jsem si jednou dovolila říct: „Ten důchod není úplně malý,“ urazila se na týden. „Ty nevíš, jaké to je být starý,“ vyjela na mě.
Možná ne. Ale vím, jaké je být mladý, platit hypotéku, žít v nejistotě a ještě poslouchat, že bych měla držet pusu, protože „důchodci to mají horší“.
Tchyně si pořád stěžuje, jaký bere důchod. Když jsme zjistili částku, byli jsme v šoku, ne z její bídy, ale z jejího hereckého talentu. A od té doby víme, že největší luxus v tomhle příběhu není její důchod, ale naše trpělivost.
