Hlavní obsah
Příběhy

Manžel mi dává „na domácnost“ 5 000 Kč měsíčně. Zbytek prý vydělává pro sebe

Foto: Open AI / DALL-E

Ilustrační obrázek

Dala jsem mu děti, čas, život. A on mi dá pět tisíc měsíčně „na domácnost“. Prý zbytek peněz vydělává pro sebe. A já prý můžu být ráda, že mi vůbec něco dává. Ale víte co? Takhle se nechová partner. Takhle se chová člověk, co si koupil služku.

Článek

„Na domácnost ti dám pět tisíc měsíčně. Zbytek je moje práce, moje peníze.“
Řekl to naprosto klidně, bez výčitek. S tím jeho tónem „teď to bude takhle“.
A já zírala. Ne proto, že bych čekala víc peněz. Ale protože jsem netušila, že můj muž mě vidí jako podnájemnici ve vlastním manželství.

Nejsem doma pro zábavu. Nechodím do wellnessu a nenakupuju kabelky.
Jsem doma s dětmi. Pracuju bez nároku na volno. Žádná dovolená, žádná osmihodinová pracovní doba. A tenhle člověk, který tvrdí, že jsme „rodina“, mi sdělí, že jeho výplata je jeho – a já ať si vystačím s almužnou.

Rodina na dvě výplatní pásky. On výhody, já účty.

Pět tisíc. Na jídlo, hygienu, školku, oblečení, běžný chod domácnosti. A on se tváří, že by to mělo stačit.
A víte proč? Protože on přece „chodí do práce“.
A já prý „jen doma“.
Jo. Jen doma.
Jen že jsem ta, kdo vstává, uspává, vaří, čistí, plánuje, balí, organizuje, chrání, pečuje, žehlí a drží pohromadě celou tuhle frašku.
Ale všechno, co dělám, prý není „skutečná práce“.

Takže zatímco on si buduje kariéru, klid a osobní konto, já mám kalkulačku, seznam, prosby a vděčnost, když mi zbyde na šampón.

Najednou je to finanční vydírání

Tahle dynamika není o penězích. Je to čisté ovládání.
Omezit ženu minimálním rozpočtem je nejprimitivnější způsob, jak ji udržet v roli poslušné ženušky.
„Buď ráda, že něco máš.“
„Já to celé táhnu.“
„Když chceš víc, tak běž do práce.“
Jenže když chci jít do práce, kdo se postará o děti? O domácnost? O něj?
On? Ale prosím vás.

Takže jsem v pasti. Ale prý dobrovolně.
Protože přece mám střechu nad hlavou a on se stará.
Ne, milý pane. Ty se nestaráš. Ty si kupuješ moc a říkáš tomu manželství.

Nechci jeho peníze. Chci spravedlnost.

Rodina není hotel.
Manželství není podnikání.
A domácnost není firma, kde jeden táhne a druhý se veze.

Ale přesně tak se mě snaží prezentovat. Jako neschopnou příživnici, která žije z jeho peněz.
A přitom on žije z mé práce každý den. Jen se za ni neplatí.
Nikdo mi nedá výplatu za šestnáct hodin denně. Jen poznámku: „Ty máš čas.“

Chceš partnerku? Tak se podle toho chovej.

Muž, který odděluje rodinný rozpočet na „jeho“ a „moje“, nechce rodinu. Chce zaměstnance.
A když mě platí jako uklízečku, bude se mnou jednat jako s někým, kdo je snadno nahraditelný.
Ale víš co? Já už se cítím nahraditelná. Jen jsem se ještě nerozhodla, kdy odejdu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz