Článek
„Na domácnost ti dám pět tisíc měsíčně. Zbytek je moje práce, moje peníze.“
Řekl to naprosto klidně, bez výčitek. S tím jeho tónem „teď to bude takhle“.
A já zírala. Ne proto, že bych čekala víc peněz. Ale protože jsem netušila, že můj muž mě vidí jako podnájemnici ve vlastním manželství.
Nejsem doma pro zábavu. Nechodím do wellnessu a nenakupuju kabelky.
Jsem doma s dětmi. Pracuju bez nároku na volno. Žádná dovolená, žádná osmihodinová pracovní doba. A tenhle člověk, který tvrdí, že jsme „rodina“, mi sdělí, že jeho výplata je jeho – a já ať si vystačím s almužnou.
Rodina na dvě výplatní pásky. On výhody, já účty.
Pět tisíc. Na jídlo, hygienu, školku, oblečení, běžný chod domácnosti. A on se tváří, že by to mělo stačit.
A víte proč? Protože on přece „chodí do práce“.
A já prý „jen doma“.
Jo. Jen doma.
Jen že jsem ta, kdo vstává, uspává, vaří, čistí, plánuje, balí, organizuje, chrání, pečuje, žehlí a drží pohromadě celou tuhle frašku.
Ale všechno, co dělám, prý není „skutečná práce“.
Takže zatímco on si buduje kariéru, klid a osobní konto, já mám kalkulačku, seznam, prosby a vděčnost, když mi zbyde na šampón.
Najednou je to finanční vydírání
Tahle dynamika není o penězích. Je to čisté ovládání.
Omezit ženu minimálním rozpočtem je nejprimitivnější způsob, jak ji udržet v roli poslušné ženušky.
„Buď ráda, že něco máš.“
„Já to celé táhnu.“
„Když chceš víc, tak běž do práce.“
Jenže když chci jít do práce, kdo se postará o děti? O domácnost? O něj?
On? Ale prosím vás.
Takže jsem v pasti. Ale prý dobrovolně.
Protože přece mám střechu nad hlavou a on se stará.
Ne, milý pane. Ty se nestaráš. Ty si kupuješ moc a říkáš tomu manželství.
Nechci jeho peníze. Chci spravedlnost.
Rodina není hotel.
Manželství není podnikání.
A domácnost není firma, kde jeden táhne a druhý se veze.
Ale přesně tak se mě snaží prezentovat. Jako neschopnou příživnici, která žije z jeho peněz.
A přitom on žije z mé práce každý den. Jen se za ni neplatí.
Nikdo mi nedá výplatu za šestnáct hodin denně. Jen poznámku: „Ty máš čas.“
Chceš partnerku? Tak se podle toho chovej.
Muž, který odděluje rodinný rozpočet na „jeho“ a „moje“, nechce rodinu. Chce zaměstnance.
A když mě platí jako uklízečku, bude se mnou jednat jako s někým, kdo je snadno nahraditelný.
Ale víš co? Já už se cítím nahraditelná. Jen jsem se ještě nerozhodla, kdy odejdu.
