Řekl, že až zhubnu, tak si mě vezme. Je to výzva nebo ponížení?

Sedíme u večeře. On mluví o budoucnosti. Já čekám romantiku, prstýnek, aspoň náznak. A místo toho z něj vypadne:
„Víš co, až trochu zhubneš, tak si tě vezmu.“

Pardon?! Co to právě řekl?!
Ne „miluju tě“.
Ne „chci s tebou strávit život“.
Ale „až zhubneš“.
Jako bych byla nějakej projekt, který ještě není „hotový“.

A on je ten, kdo si počká na finální verzi. Protože teď je to prý jen beta.

Řekl to klidně. S výrazem, že je to úplně normální.
Jako kdyby vám někdo řekl:
– „Až budeš bohatší, můžeš být moje žena.“
– „Až ti dorostou prsa, možná tě vezmu.“
– „Až si pořídíš titul, pak tě uznám.“

Ale když jde o ženské tělo, tak je najednou všechno „dobře míněná rada“. Víte co? Ne. Není.

Je to drze arogantní. Je to falešná láska, co má seznam podmínek.

Děsí mě, že jsem to v první chvíli vůbec vzala vážně. Že jsem se nezačala smát. Nebo mu nechlístla víno do obličeje. Protože jsem si na sekundu fakt řekla: „Třeba má pravdu.“

NE. NEMÁ.

Můj vztah není reality show, kde musím zhubnout, abych postoupila do dalšího kola. Láska není věrnostní program, kde sbírám body za kila dolů. A svatba není soutěžní výhra.

Zhubnu. Fajn. Vejdu se do šatů. A co pak?
Přijde další podmínka?
– „Teď by to chtělo trochu srovnat ten nos.“
– „Nechceš si nechat zvětšit prsa?“
– „Mohla bys vydělávat víc.“

Jasně. Až budu mít ideální váhu, ideální vlasy a ideální práci, bude se mnou spokojený.

Tohle není vztah. To je řízená transformace na verzi, kterou si vymyslel. A já mám být co? Jeho trofej? Jeho ozdoba? Jeho upgrade?

Když milujete člověka, tak ho milujete TEĎ. Ne až. Ne podmíněně. Ne s výhradou. Když mi řekneš, že si mě vezmeš až zhubnu, říkáš vlastně:
„Teď za to ještě nestojíš.“

A víš co?
Už ani pak.
Protože láska, která má návod k použití, je láska k tobě – ne ke mně.

Budu krásnější. Zdravější. Silnější. Ale ne proto, že sis to poručil.
Udělám to, protože chci já.

A ty? Ty si najdi jiný projekt. Já už s tebou nechci mít nic společného.