Článek
Zrovna jsem nosila nákup, když to řekla. Přes plot. Jako jed. „Ta vaše maminka, ta už by měla být dávno v důchoďáku, ne?“
S úsměvem. Takovým tím pasivně agresivním, jakým si lidi v baráku poděkují za pořezaný strom nebo rozbité světlo.
A já tam stála. Se sáčkem rajčat v jedné ruce a bezmocným vztekem v druhé.
Co to do háje právě řekla?
Maminka 86 let. Pořád vaří, směje se, čte knihy a občas flirtuje s pošťákem
Nenosí plínky. Není zmatená. Nepotřebuje sestru ani hůlku. A hlavně: nepotřebuje, aby jí někdo říkal, kam patří.
Jenže moje matka má tu drzost, že žije. A to se dneska očividně neodpouští.
Zvlášť ne ženám. Zvlášť ne starším. Zvlášť ne, když nevadnou podle pravidel.
Sousedka je ta, co počítá roky, ne příběhy
Její život skončil někdy mezi čtvrtým porodem a třetím exekutorem. Dneska má kočku, zaprášené okno a potřebu srážet ostatní, aby se sama necítila tak nízko.
A tak sleduje. A komentuje.
Koho navštěvuje, kdo se směje moc nahlas, komu vadí děti, kdo by měl podle ní „zmizet z dohledu“.
Teď padla volba na mou mámu.
Moje máma nebude „mizet“ jen proto, že to nějaké nepřející sousedce vadí
Nemám v plánu ji odklízet. Ani ji „uklidit“ do domova, protože „už není nejmladší“.
Jestli něco moje máma není, tak překážka.
A jestli něco sousedka je, tak dokonalá ukázka toho, co se stane, když žena přestane růst, ale začne hnít. Je jí o dvacet let méně, než mojí mámě, ale život sleduje jen skrz okno se zapšklým úsměvem. Ne proto, že by si hi nemohla užívat, ale proto, že nechce a moje máma ano a taky to dělá.
Proč tolik lidí nesnese staré ženy?
Protože připomínají, že i ostatní zestárnou. A ne každý s grácií.
Protože babička, která si dá víno, maluje si rty a čte si Murakamiho, je hrozba. Nezapadá. Nedá se litovat. A hlavně se nedá ovládat.
A protože je pro ně jednodušší nacpat ji do škatulky „stařena, důchoďák, konec“ než si přiznat, že sami dávno nežijí.
Řekla jsem sousedce, že máma zůstane. Že ji nikam nedám
Jo, byla jsem ostrá. Ne kvůli sobě. Ale kvůli tomu, že slova mají moc.
A já odmítám poslouchat, jak kdokoli říká mé matce, že má zmizet jen proto, že má víc vrásek než ročníků základky.
Těším se, až jednou budu jako ona
Drzá, veselá, svá. Až si dám ranní kávu na balkoně a někdo mě taky pošle do domova důchodců. A já se jen zasměju a řeknu:
„Nezlob se, holčičko. Ale já ještě neskončila.“
