Článek
Když moje děti něco chtějí, většinou to prostě dostanou. Ne proto, že bych byla slaboch. Ani ne proto, že bych se bála jejich záchvatů v obchodě. Ale protože jsem se rozhodla, že jejich dětství nebude o odříkání, o sebezapření a traumatech z vět: „Na to nemáme. To ti nekoupím. Nemusíš mít všechno“ Měly by si ho užít. Do morku kostí.
Ano, jsem ta „přehnaně hodná“ máma
„Ty je rozmazluješ,“ slyším často. „Jednou ti to vrátěj i s úrokama.“ No jasně, jako bych snad o to stála. Dělám to po svém. Nechci, aby mi za dvacet let stáli v kuchyni a říkali: „Díky, mami, že jsi nám celý dětství odpírala radost, abychom se naučili životu.“ Kašlu na to.
Dětství je krátký. A jestli mám volit mezi tím, že si budou pamatovat výčitky u pokladny a moje „dnes ne, to už jsi měl minulý týden“, nebo radost v očích, když si poprvé sami koupí slime v obřím balení a vypadají u toho jak z reklamy na štěstí, pak volím ten sliz.
Šetřit si charakter? A na co?
Rozumím tomu, že děti mají mít hranice. Mají. Ale, ať to nejsou ostnatý dráty. Ať nejsou první zkušeností se životem permanentní stopky, zákazy a věčný pocit viny, za to, že něco chtějí. Já jsem to tak měla. Věčně jsem si připadala náročná, drzá, nevděčná. Ne proto, že bych byla. Ale protože doma byl pocit „moc chceš“ stejně toxický jako cigára v těhotenství. A já tenhle odér svým dětem nepředám.
Neříkám, že dostávají všechno okamžitě a bez přemýšlení. Ale když něco fakt chtějí – zmrzlinu, výlet, předraženého plyšáka za pětikilo, další nálepky do alba – tak ano, obvykle kývnu. Protože vidím, že jim to dělá radost. A jejich radost je silnější než moje výchovný ego.
Srovnávání s realitou? To přijde dřív, než chcete
„Až půjdou do práce, budou v šoku!“ Jo, to budou. Ale ne proto, že měli hezký dětství. Bude to šok, protože svět je často krutý, bezohledný a nespravedlivý. A já jim nechci tuhle pravdu cpát do žil už od školky. Realita je dožene. I bez toho, abych jim dneska zakázala druhou porci palačinek.
Moje role není je připravit na bolest tak, že jim budu bolest dávkovat v malých dávkách už teď. Moje role je jim vytvořit bezpečný prostor, ve kterém budou věřit, že jsou hodni lásky a pozornosti. I když něco chtějí. I když touží. I když nejsou „skromní“. Protože hádejte co, touha není hřích. Touha je motor. A já nechci, aby ho někdo celý život dusil kvůli dětství plnému zákazů.
Jsem máma. Ne generál.
Nechci být dozorčí. Nechci mít domácnost, kde se každé přání stává podezřelým, kde se štěstí vydává na příděl a kde si děti raději nic nepřejí, protože vědí, že to zas bude hádka nebo výslech. Chci, aby si dovolily chtít. Aby měly odvahu říct: „Tohle bych si přál.“ A taky aby zažily, jaký to je, když se přání plní. Ne vždycky. Ale často dost na to, aby věřily, že svět je víc než jen místo, kde musíš držet pusu a krok.
Ať si o mně klidně šuškají
Vím, co si myslí ostatní. Že jim tím kazím charakter, že z nich budou nevychovaní spratci. Ale víte co? Zatím to vypadá, že jsou šťastní. A slušní. Protože vědí, že láska není podmíněná. A že nemusí žebrat o pozornost nebo obhajovat každou věc, která jim udělá radost.
A jestli mě jednou budou soudit, tak ať to udělají až ve chvíli, kdy se ohlédnou za dětstvím a řeknou: „Tohle bylo krásný. Děkuju.“ Do tý doby mi můžete klidně psát výchovný rady do komentářů. Ale já si zatím s dětmi koupím další zmrzlinu. A půjdu se s nima smát. Protože tohle je dětství. Ne přípravka na přežití.
