Článek
Svlékla jsem si spodní prádlo, položila se do postele a konečně po dlouhé době cítila to, co už skoro zapomněla – klid, vášeň, blízkost. Byli jsme s mužem sami doma. Děti u babičky, žádné povinnosti, jen my dva a dlouho odkládané „spojení“. A přesně v tu chvíli to přišlo. Vrznutí dveří, rachot podpatků. A než jsme stačili cokoliv zakrýt, stála ve dveřích. Moje tchyně.
„Jen si vezmu deku, je mi zima,“ utrousila, jako by právě nevlezla do nejintimnější chvíle našeho manželství. Žádné omluvy. Žádné zaskočení. Jako by bylo naprosto normální vstoupit do ložnice dospělého syna bez zaklepání. Jako by bylo úplně v pořádku narušit cizí sexualitu tak samozřejmě, jako když si jdete uvařit čaj.
Vážně je tohle normální?
Tohle není jen trapas. To je narušení hranic. Porušení soukromí. A především jasný signál: „Váš prostor není vaším prostorem. Jsem matka, mám právo.“ Jenže nemá. V žádném věku. V žádné fázi života. A už vůbec ne, když jde o ložnici – poslední bezpečné místo v domě.
Ne, tohle nebyla náhoda. Tchyně přesně ví, co dělá. A kdyby opravdu chtěla jen deku, počkala by. Nebo by zaklepala. Jenže o deku vůbec nešlo. Šlo o kontrolu. O připomenutí, že „tady jsem pořád já“. Matka. Majitelka syna. Ta, která má klíče i k jeho posteli. Jenže to ona už dávno nemá.
Mám chuť vyměnit zámky
Řekla jsem to nahlas. Že tohle už je za hranou. A že chci, aby se u nás zvedla úroveň základního respektu. Odpověď? „Nech se vyšetřit, přeháníš.“ Prý to byla jen chvilička. Prý jsme se měli zamknout. Prý je naše vina, že si dovolujeme mít sex, když je doma.
Už toho mám dost. Dost přizpůsobování. Dost omlouvání cizích vniknutí. Dost tolerance vůči lidem, kteří nedokážou pochopit, že dospělé děti nejsou jejich majetek. Že rodina neznamená bezbřehé právo dělat si, co chci, kdy chci a kde chci.
Jestli má někdo problém, ať jde spát jinam
Ať si vezme deku i matraci a přesune se ke své kamarádce, která jí sice možná nebude vařit a prát, ale taky jí nebude nahlížet do postele. Protože tahle domácnost má pravidla. A jedním z nich je: do ložnice se nechodí bez klepání.
Nevím, jak to řešíte vy, ale já mám jasno. Můj vztah není realitní kancelář, kde si každý otevře dveře, kdy se mu zamane. A moje tělo není obecní majetek, na který má kdokoliv nárok jen proto, že si myslí, že „má právo být součástí rodiny“. Tchyně to možná ještě neví. Ale já už jsem jí dveře zavřela. A možná nejen ty ložnicové.
