Článek
Nevím, kdy přesně se to zlomilo. Ještě nedávno mi máma nosila oběd až do postele, táta opravoval auto a říkali, že rodina si má pomáhat. A dneska? Mám „přispívat“ na vodu, elektřinu, jídlo, nájem… Na všechno. Prý je to fér. Prý už jsem dospělá.
Jenže kdyby mi řekli normálně: „Hele, je to finančně těžké, zvládneš přispět?“ – možná bych ani necekla. Ale ne. Oni mi dali ultimátum. Buď začnu platit, nebo se mám sebrat a vypadnout.
Kdo koho tu vlastně zradil?
Tváří se, že jsem nevděčná. Že zneužívám jejich dobrotu. Že si žiju jako princezna a nic nevracím. Jenže už roky doma vařím, uklízím, hlídám mladší sourozence a kolikrát i tahám nákupy, když oni sedí s kafem. Kde je ta vděčnost z jejich strany?
A navíc – když jsem navrhla, že si najdu podnájem, máma spustila: „To chceš od rodiny utéct? To bys nás zničila.“ Tak co teda chtějí? Platit a zůstat? Nebo zmizet a „nechat je napospas“?
Toxické představy o „dětech navždy“
Nejsem jediná. Tisíce mladých lidí žijí doma, protože ceny nájmů jsou mimo realitu. Ale místo pochopení se z nás dělají vyžírky. Jako bychom mohli mávnout kouzelným proutkem a zařídit si bydlení a stabilní příjem. Jenže místo podpory přichází tlak.
Ať si to rodiče přiznají: nejsme už děti, ale nejsme ani jejich bankomat. Jestli nás chtěli vychovat k samostatnosti, tak tohle je cesta, jak nás přinutit k útěku – ne k zodpovědnosti.
Vzali mi důvěru
Nejde jen o peníze. Jde o to, že zničili pocit bezpečí. Domov má být místo, kde vás vezmou i s chybami. Ne místo, kde vám počítají, kolik jste za měsíc protopili.
Jasně, že mají právo chtít pomoc. Ale mají taky povinnost chovat se jako rodiče. Ne jako pronajímatelé bez empatie. A pokud si myslí, že mi tímhle přístupem pomůžou „dospět“ – pak si jen zadělávají na vlastní problém. Protože až jim opravdu bude zle, nebudou vědět, na koho se obrátit. Já tu pro ně taky nebudu, tak jako oni pro mě.
