Článek
Dvě minuty mytí rukou pod teplou vodou. A už jsem zase za rozmazlenou darmožroutku.
Matka mě pozvala na víkend. Prý se jí stýská, prý chce být s rodinou. Ale po třech hodinách začalo klasické rodeo. Jestli musím pořád svítit. Jestli si nemůžu uvařit čaj v rychlovarné konvici, když topíme plynem. A perla na závěr? Že si prý u ní zase myju ruce teplou vodou. „Ty si myslíš, že jsi někde na hotelu?“
Ne, mami. Myslím si, že žiju ve 21. století.
Matka jako účetní všeho
Někdo sbírá známky. Moje matka sbírá účtenky. Vážně, už má na to speciální šanon. Zelený. A v něm je i kolonka duben 2023 – návštěva dcery. Pod tím tužkou poznámka: Navíc 37 minut teplé vody. Když jsem se tomu zasmála, urazila se. A že prý takhle to být nemůže. Že mám svůj byt, tak ať si tam točím kohoutkem jak chci. Tady se prý šetří.
Jasně. Hlavně když pak objedná bio maso, které kromě ní nikdo nejí, a půlka se vyhodí. Ale teplá voda? Luxus hodný královny.
Ruce jako ukázka vděčnosti
Tohle není o vodě. To je o kontrole. O tom, že rodiče někdy nechtějí pustit děti z role „buď vděčná, že tě tu ještě trpíme“. Teplá voda se najednou stane symbolem nevděku, rozmazlenosti a maminčina zklamání. Protože dcera si dovolila… mít nějaký standard.
Být dospělá a nechodit po domě jako v kriminále. Být dospělá a nemuset si schovávat jídlo do tašky, protože „tolik toho zase nejez“. Být dospělá a umýt si ruce bez výčitek.
Ať je po jejím. Ale beze mě.
Po tom víkendu jsem si řekla dost. Jestli se mám cítit provinile za to, že se chovám hygienicky, pak tam jezdit nebudu. Ať si matka šetří, kde chce. Ale já se už nenechám ponižovat za to, že používám vodu. Ne kradenou. Ne luxusní. Jen obyčejnou vodu. Obyčejný kohoutek. Obyčejný základ, který mají s naprostou samozřejmostí k dispozici i vězni v kriminále.
A když mi příště zavolá, že bych měla přijít, protože jsem přece její dcera, tak jí to připomenu. Ať nezapomene na ten šanon. Bude si tam moct napsat: Žádná spotřeba. Žádná návštěva. Konečně klid.
