Článek
Jako dítě jsem měla představu, že stáří je synonymem chudoby. Že babičky šetří každou korunu a dědečci počítají drobné na chleba. Jenže realita roku 2025 je úplně jiná. Stačí se podívat kolem sebe. Důchodci se dnes promenádují po kavárnách, wellness centrech a plní lázeňská městečka tak, že se tam ani člověk pomalu ani nedostane. To, co se nám prodává jako smutné stáří, je ve skutečnosti období pohody.
My dřeme, oni čerpají
Pracující odvádí polovinu výplaty státu a hádejte, kdo z toho profituje nejvíc? Ano, důchodci. Ti samí, co se nám smějí do obličeje s plnými nákupními vozíky. Mají slevy na dopravu, slevy do divadel, slevy na léky, slevy skoro na všechno. A ještě k tomu pravidelnou penzi, která jim přistane na účet, ať se snaží nebo ne. Zatímco mladý člověk maká ve třech pracích, aby zaplatil nájem a energie, oni už dávno splatili hypotéky a bydlí ve vlastním.
Důchod není bída, je to zlatý důl
Říká se: „Důchod nestačí ani na základní potřeby.“ Jenže když se podívám na realitu, nestačí se divit. Nové oblečení? Mají. Dovolené? Mají. Čtyřchodové obědy v restauracích? Samozřejmě. A že by někdo odmítl dotace, příspěvky a jednorázové „dárky“ od vlády? To ani náhodou. Vždyť každé volby se mění na závody v tom, kdo jim nasype víc.
Chudáci mladí, otroci systému
A teď se podívejme na druhou stranu barikády. Mladí lidé. Ti, co platí nájmy jak za zámek, kupují předražené potraviny a nedosáhnou ani na vlastní byt. Ti, co se drtí v práci, aby vůbec přežili. Víte, co jim stát nabízí? Pár almužen v podobě daňových úlev, zato nekonečný seznam povinností a plateb. Ironie je, že právě tihle lidé živí generaci, která se už má víc než dobře.
Jak to tedy je?
Jasně, jsou i důchodci, kteří to mají těžké. Ale ruku na srdce – většina z nich si dnes užívá komfort, o kterém si pracující generace může nechat zdát. Jejich čas hojnosti se stal naším prokletím. A pokud si myslíte, že přeháním, zkuste si v neděli zajít do wellness. Zjistíte, že vám tam místo relaxu zbyde jen stát frontu mezi desítkami seniorů s permanentkami.
Chceme si nalhávat, že důchodci jsou chudáci? Nebo si konečně přiznat, že realita je úplně jiná a oni se v tomhle státě mají víc než dobře? A že právě my, ti „produktivní“, jsme ti skuteční žebráci?
