Článek
Nikdy na nic neměl čas. Postarat se o rodiče? Příliš složité. Vyslechnout si jejich stesky? Únavné. Zajít na návštěvu? To už vůbec ne. A tak, když se domluvilo, že půjdou do domova důchodců, byl první, kdo si oddechl. Méně povinností, více pohodlí. Rodiče, kteří mu kdysi utírali slzy, krmili ho, když byl nemocný, platili mu školu a půjčovali peníze, najednou byli jen přítěž.
Vyměnění rodiče za čisté svědomí
Je až odporné, jak si dokázal ospravedlnit vlastní lenost. „Budou mít péči, kterou jim já nemůžu dát,“ tvrdil. Jenže pravda byla jiná. Nechtěl péči dávat. Nechtěl obětovat čas, peníze ani energii. Nechtěl být synem, který stojí za svými rodiči, když stárnou. Chtěl si užívat a být člověkem, který si odškrtne povinnost a jde dál.
Ale dědictví? To je jiná písnička
Stačilo, aby rodiče zemřeli, a najednou měl čas, najednou měl zájem, najednou měl slzy na krajíčku. U notáře seděl jako první, vyžehlená košile, smutný výraz, maska lítosti. A hlavně natažená ruka. Peníze, dům, pole, cokoliv. Najednou se mu ti „staří a nevyužitelní“ hodili. Konečně z nich něco měl.
Zrada, která se nezapomíná
Co je horší – že odložil rodiče, nebo že se po jejich smrti zachoval jako sup? Obojí. Nešlo mu o lásku ani o úctu, jen o vlastní prospěch. Rodiče pro něj nebyli rodinou, byli investicí. A smrt se pro něj stala jen spouští pro výpočet dědických podílů.
Ať se každý podívá do zrcadla
Kolik takových „bratrů“ je mezi námi? Kolik dětí dnes strká své rodiče do ústavů jen proto, aby měli klid, a pak se rvou o jejich majetek? Je to realita, o které se nemluví nahlas, ale rodiny se kvůli tomu rozpadávají.
Pointa
Bratr, který se k rodičům otočil zády, si jejich dědictví nezaslouží. Měl by dostat prázdný list papíru a podívat se pořádně do zrcadla. Protože skutečné dědictví není dům ani konto. Je to úcta, láska a vděk.
Děkuji Daně za příběh.
