Článek
Řeknu to natvrdo: kdybych se o ně celý život nestarala, neřešila jejich zdravotní problémy, nevozila je na kontroly, neplatila jim energie, nechodila na nákupy, možná by dnes vůbec nežili. A teď, když se blíží konec, prohlašují, že vše, co mají, věnují „někomu, kdo to potřebuje víc“? Pardon, ale jestli někdo potřebuje pomoc, tak jsem to já.
Když děti nejsou dost vděčné je zle
Na jednu stranu nám vtloukají do hlavy, že máme být vděční. Že rodiče nás přece vychovali, dali nám střechu nad hlavou, stravu, vzdělání. Fajn. Ale od určitého věku se ten poměr obrací. Výměnou za tu „výchovu“ přišly roky psychického teroru, kontrola každého kroku, ponižování, manipulace a postupné vysávání energie. A já, i přesto všechno, jsem tu zůstala. Pomáhala jsem. Neutekla jsem jako ostatní.
Ale kde je moje odměna? Kde je uznání? Kde je jistota, že to, co jsem do nich vložila, se mi aspoň trochu vrátí? Místo toho slyším fráze jako „nezáviď, co ti nepatří“ nebo „každý má právo se rozhodnout, co udělá se svými penězi“. Jasně. Tak ať jim pak ty nákupy nosí z charity, až je v noci zradí tlak nebo srdce.
Ne, nejde o chamtivost. Jde o spravedlnost
Tohle není o tom, že bych počítala každou korunu. Ale bolí mě to. Bolí mě, že se na mě dívají jako na „tu, co chce dědictví“. Jako bych celý život čekala, až natáhnou bačkory, a já si konečně polepším. Nesmysl! Já jen chci, aby se uznalo, co všechno jsem obětovala. Že jsem odložila vlastní život, aby oni mohli dožít důstojně.
Možná bych ty peníze ani nepotřebovala. Kdyby mi to neomílali pořád dokola. Kdyby mě neprovokovali řečmi, že pomohou cizím dětem z Afriky nebo nadaci na záchranu tapírů v Indonésii. A přitom jejich vlastní dcera řeší, jestli si může dovolit opravit auto, aby jim vůbec mohla přivézt léky.
Karma, nebo krutá realita?
Ať mi nikdo neříká, že „láska se nedá koupit“. Že rodina je víc než peníze. Protože když jim nabízím všechno – čas, péči, trpělivost – a zpátky dostanu jen odstup a přednášky o tom, komu chtějí odkázat majetek, něco je špatně. A já už nemám chuť hrát tuhle hru.
Chcete být hrdinové? Rozdávejte si majetek do poslední koruny. Ale pak nečekejte, že vám budu dál vařit, prát, vozit vás po doktorech a být vám k dispozici nonstop. Nejsem charita. Jsem vaše dcera. A začínám si vážit sama sebe.
