Článek
„My bychom pro naše rodiče udělali první poslední,“ říkají. A říkají to s tím úsměvem, co ti podsouvá, že pokud to necítíš stejně, jsi zrůda. Jenže víte co? Já pro ty svoje udělala už dost. Víc, než bych zvládla, víc, než jsem chtěla. A přesto je to málo.
Nikdo nevidí tu noční službu, to neustálé přizpůsobování dne jejich náladám, nemocem a požadavkům. Nikdo nevidí, jak se drolí moje vlastní zdraví, moje nervy, můj čas. Moje děti mě nevidí. Můj muž mě nepoznává. A já? Já už se taky ztrácím.
A proč? Protože nechtějí do domova. Protože prý ještě nejsou tak staří. Protože oni by se tam zbláznili.
Kult trpící dcery
Prý je hrdinství být vyčerpaná. Je ctnost neříct si o pomoc. Společnost nám do hlav vryla představu, že správná dcera se obětuje. Že správné dítě drží pusu a táhne. Že starost o staré rodiče je přece přirozená. Ano, možná. Ale ne za cenu rozvrácené vlastní rodiny. Ne za cenu vlastního zhroucení.
Měla jsem kamarádku, která se z toho zhroutila úplně. Její matka měla nárok na pečovatelskou službu, ale „cizí lidi doma? To neexistuje.“ Tak kamarádka přestala chodit do práce, přestala spát, přestala žít. Pak už nepřišla ani na naše společné kafé. Ležela na psychiatrii. To je ten konec, ke kterému nás tenhle společenský nátlak žene. Tleskejte obětavým dcerám, než jim rupne v hlavě.
Co když jsou sobečtí oni?
Co když není sobecké chtít žít vlastní život? Co když je sobecké nechtít odejít do domova důchodců, i když víš, že tvé děti tím trpí? Co když je sobecké vyžadovat péči a zároveň odmítat každou ruku, která by ti ulevila?
Moji rodiče mají možnost. Mohli by mít zajištěné zázemí, pravidelnou péči, společnost svých vrstevníků. Místo toho mě nutí být jejich služkou. A zázemí, péče, společnost? Ať to obstarám já. Bez nároku na odměnu, uznání nebo aspoň pochopení.
Nepřipadala jsem si jako dcera. Připadala jsem si jako inventář
Jakmile jsem jim navrhla domov důchodců, rozhostilo se ticho, po kterém přišla lavina výčitek. „To nás chceš zavřít do ústavu?“ „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali?“ „To bychom radši umřeli.“
A já jen mlčela. Protože říct nahlas, že bych konečně chtěla žít, by bylo to největší rouhání. Jenže v duchu už jsem umírala taky. Pomalu, ale jistě.
Ne, nechci se obětovat. Chci svůj život
Chci mít právo říct: Už nemůžu. Chci mít právo chtít, aby se o sebe postarali sami nebo najít jim pomoc, když už já nemám sílu. Chci mít právo nenechat se vydírat jejich neschopností nebo neochotou. A chci, aby tenhle článek četli všichni, kdo cítí to samé, ale bojí se to říct.
Protože to není slabost. To je upřímnost. A taky to může být první krok k tomu, abychom jako společnost přestali trhat dcery na kusy pod heslem falešné oddanosti.
