Článek
Naučila jsem je všechno. Jak se drží lžička. Jak se zavazují tkaničky. Jak se říká „děkuju“. Jenže „děkuju“ jsem od nich neslyšela už roky. Vzali si, co mohli – a šli dál.
Někde mezi touhou po kariéře a seberozvoji jim došlo, že matka jim už nic nového nedá.
Zbývá už jen stará žena, co bolí záda, všechno zapomíná a „nechápe dnešní svět“.
Tak mě jednoho dne přivezli sem. A řekli, že to bude „dočasné“.
Už je to tři roky.
Odložili mě. A přestali se ptát
Nezajímají se, co čtu, co mě bolí, s kým si povídám.
Volají jednou za měsíc. Někdy ani to ne.
Když se zeptám, jestli přijdou na návštěvu, ozve se trapné ticho.
„Teď máme toho tolik, mami…“
Tolik čeho?
Já měla „toho tolik“ celý život. A přesto jsem tu byla. Když byli nemocní. Když je opustila láska. Když měli hlad, dluhy nebo zlomené srdce.
Já si nedala pauzu.
A teď, když bych je potřebovala jen vidět, jsem „náročná“.
„Ale mami, tohle přece zvládneš sama.“
Už nejsem člověk. Jsem výčitka
Jsem to, co jim kazí víkend.
Co je straší, když chtějí žít naplno.
„Ty to moc řešíš, babi. Vždyť se máš dobře.“
Ne, nemám.
Mám pokoj, kde není láska.
Postel, kde se netěším na ráno.
Okno, kde sleduju, jak jiní mají ještě pro koho žít.
Proč mě odložili?
Byla jsem příliš přímá? Málo vděčná? Měla jsem si víc držet pusu a být ta hodná, tichá, nenáročná?
Možná. Ale aspoň jsem byla opravdová.
Vždycky jsem je učila říkat pravdu.
Tak jim ji teď řeknu taky:
Odložili jste mě, protože se vám už nehodím do scénáře. Protože stárnutí se vám nehodí do instagramového feedu. Protože vás děsí pohled na člověka, který vám připomíná, že čas je neúprosný.
A přesto jsem vás milovala víc, než milujete vy mě
Už vás nechci vidět kvůli pocitu viny. Ani kvůli zodpovědnosti.
Chci vás vidět, protože jste moje děti. Protože jsem vás nosila, chovala, hladila a bránila.
A nechci umřít s pocitem, že jsem byla jen přestupní stanice na vaší cestě k vlastní dokonalosti.
Někdy bych si přála, aby si to prohodili. Aby oni seděli tady. A čekali.
Na hovor.
Na objetí.
Na to, že si jich ještě někdo všimne.
Zvykli jste si, že tu jsem. Ale jednoho dne už nebudu. A až ten pokoj zůstane prázdný, budete mít zase víc času.
Jen už nebude pro koho.
A to bude možná poprvé, kdy si na mě vzpomenete se slzami.
Ale bude pozdě, protože to nejhorší už nebudou moje slzy.
To nejhorší budou ty vaše. A vaše svědomí, které vás nenechá na mě zapomenout.
