Článek
Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi se zasměju. Teď se ale směju jen ironicky – pokud vůbec. Do nemocnice jsem dorazila po svých, zdravá, v obyčejný den, kdy jsem si šla vyzvednout výsledky krevních testů. Místo toho jsem skončila na chirurgii. Se sádrou. Kvůli tomu, že někdo zapomněl dát na mokrou podlahu varovnou ceduli.
Ano. Ve zdravotnickém zařízení. V instituci, která má chránit lidské zdraví, jsem si ho sama zničila. Uklouzla jsem jak v pitomém sitcomu. Ale smích nepřišel. Jen rána, bolest a následné ponižování.
Lékař, který má víc ega než empatie
Zvedla mě uklízečka. Měla aspoň trochu soucitu. Zato lékař? Ten se na mě podíval jako na hysterickou ženskou, která zdržuje. „A co jste tam dělala? Když je mokro, tak se tam neleze.“ Tahle věta zazněla ještě dřív, než mi vůbec zkontrolovali kotník. A pak dodal se smíchem: „No jo, ženská v nemocnici – hned všechno zlomený.“
Tohle že je zdravotnický profesionál? Čekala jsem ruku pomocnou, ne výsmech. Čekala jsem ošetření, ne ponížení.
Odpovědnost? Neznáme
Ne, žádné „omlouváme se“, žádné „stalo se to u nás, napravíme to“. Jen vyšetření na půl plynu a chladné pokývnutí, že mám prasklou kost. A pak? Nasadili mi sádru, dali leták o rehabilitaci a poslali mě domů. Měla jsem co dělat, abych se po té ledové sprše ponížení nerozplakala přímo v ordinaci.
Některým zdravotníkům je úplně jedno, že jsem si zranění přivodila v jejich nemocnici, jejich chybou. Žádný report, žádné oznámení vedení. Tvářili se, že to je moje vina. Já očividně můžu za to, že jejich podlaha byla kluzká jako ledovka.
Kde končí péče a začíná výsměch?
Chci se zeptat – kdy přesně se z nemocnic staly bezcitné továrny, kde jste jen číslo na chodbě? Kdy přestal mít personál zájem o pacienty a začal se k nim chovat jako k otravné přítěži?
Je přece úplně jedno, jestli má někdo na starosti operace nebo výdej čajů. Všichni by měli být schopní pochopit, že zranit se na nemocniční půdě není selhání pacienta. Ale selhání nemocnice. A že výsměch od lékaře je něco, co by mělo být trestáno – ne tiše přehlíženo jako že měl „prostě blbej den“.
Sádra je dočasná. Pohrdání zůstává
Fyzická bolest časem přejde. Ale ten pocit, že jsem nikdo, že mě nikdo nechrání, že lékaři jsou králové bez dozoru, ten mi zůstává. A děsí. Protože jestli se to stalo mně, může se to stát i někomu dalšímu. A nikdo to nebude řešit. Protože kdo by věřil jedné pacientce proti celému systému, že?
Děkuji Mirce za příběh.
