Článek
Každý, kdo někdy na sociálních sítích narazil na diskuzi o minimální mzdě, ví, jak rychle se z toho stane bitka. Jedni křičí, že se za ty peníze nedá přežít, druzí na ně plivou, že si mají najít lepší práci. A já? Jsem matka tří dětí, mám minimální mzdu, a přesto jsem živá, děti nejsou hladové a ano – platím účty. Ale nelžu si do kapsy: je to peklo. A ještě větší peklo jsou lidé, co mají plnou pusu řečí, ale nikdy to nezažili.
Nikdo vás nelituje. Tak přestaňte čekat na zázraky.
Nejhorší lež, kterou lidé na minimálce věří, je ta, že stát, rodina nebo společnost je nějak „zachrání“. Nezachrání. Politici vás použijí na billboardy a příbuzní vás budou brát jako příklad, proč je potřeba „makat víc“. A přitom já makám tolik, že kdybych si stopla hodiny, vychází mi méně volného času než má průměrný ředitel banky. Jen rozdíl je v tom, že on si po práci objedná sushi a já hledám v letáku, kde mají rohlíky za 2,50.
Děti nejsou omluvenka pro životní selhání
Když slyším větu „Ale máš tři děti, to je těžké“, mám chuť se smát. Ano, děti jsou náročné. Ano, stojí peníze. Ale děti nejsou omluva pro to, že se člověk vzdá. Když nezvládnu vydělat na značkové boty, koupím sekáčové. Když nezvládnu drahé tábory, vymyslím vlastní program. Nečekám, že mi sousedka přinese tašku s nákupem, protože jsem „chudinka se třemi dětmi“. Tahle mentalita ublížila víc rodinám než inflace.
Luxus je relativní
Peníze jsou jen jedna část rovnice. Zbytek je o tom, jestli si umíte nastavit priority. Můžete vydělávat 80 tisíc a být věčně na mizině, protože si musíte dokazovat, že máte „na to“. Anebo můžete vydělávat minimum a přežít bez dluhů. Já jsem si přestala kupovat věci jen proto, že „bych měla“. Nepotřebuju novou televizi, protože děti mají učebnice a já klid v duši. Luxus je dnes mít pokoj od exekutora, ne kabelku za desítky tisíc.
Pravda, kterou nechcete slyšet
Mnoho lidí na minimální mzdě má jednu společnou chybu – čekají. Čekají na lepší práci, čekají na zázrak, čekají na někoho, kdo je u toho vytáhne. Ale svět na vás čekat nebude. Já jsem pochopila, že pokud chci přežít, musím se naučit fungovat v rámci toho, co mám – a přestat fňukat. Ne proto, že by to bylo fér, ale proto, že jinak se z toho zblázním.
