Článek
„Řekni mi pěkně pěkně dobrý den! No? No? Řekneš?“
Ticho. A najednou pohled. Ten ublížený, morálně nadřazený pohled cizí ženy, která se tváří, jako by právě moje dítě zničilo její víru v lidstvo, úctu k tradicím a celý hodnotový systém.
Ne, moje dítě neřeklo dobrý den. A víš co? Já ho k tomu nenutila.
Protože nechci vychovávat poslušného robota. Chci z něj mít člověka, který si sám vybere, kdy komu co řekne. A hlavně: komu je to vůbec povinný říkat.
Ne každý si zaslouží pozdrav. A ne každý má na něj nárok
Nezdravím každého. A nebudu k tomu nutit ani své dítě.
Nechci vychovávat malého klauna, který bude předvádět „dobrý den“ pokaždé, když ho někdo s úsměvem nutí ke slušnosti.
Nehodlám ho učit, že úsměv starší paní má větší hodnotu než jeho vlastní komfort.
A už vůbec nechci, aby zdravil lidi, kteří si to nezaslouží, jen proto, že jsou dospělí, že „se to tak dělá“, nebo že jsou zvyklí, že dítě má držet pusu a zdravit.
Slušnost není pro každého
Všichni ti samozvaní vychovatelé na ulici, v čekárnách, u pokladen – ti, co se urazí, když je dítě „nepozdraví“, by si měli sáhnout do svědomí.
Jsou to totiž často právě oni, kdo dítěti nikdy nevěnoval pohled, úsměv, respekt. Ale jakmile jde o „pozdrav“, najednou by nejradši rozdávali známky z chování.
Slušnost má smysl tehdy, když vychází z vnitřního nastavení, ne ze strachu nebo vynucené poslušnosti.
A já nehodlám dítěti vymazat osobní hranice jen proto, že se paní v tramvaji urazila.
Dítě není kabaret, nebudu ho nutit předvádět se
Kolikrát jsem to viděla: dítě nervózní, stydlivé, vyplašené, a rodič ho nutí pozdravit, usmát se, udělat „hezky paci paci“. Jen aby paní v lékárně neřekla, že „je nevychovaný“.
A víš co?
Já radši budu ta máma, co vychovává dítě se sebeúctou, než ta, co vychovává loutku pro cizí potěšení.
Ať si každý řeší to, co má doma. Moje dítě není pro veřejnou výchovu
Sorry, ale pokud vám vadí, že moje dítě nezdraví, podívejte se nejdřív na své vlastní.
Na ty, co v tramvaji křičí na matku nadávky.
Na ty, co neřeknou ani „děkuju“, když jim přinesete talíř.
Na ty, co zvednou oči od mobilu jen tehdy, když chtějí peníze.
A pak mi přijďte říkat, že moje tříleté dítě má „pozdravit cizí paní“.
Ne. Nemá. Pokud nechce, nebude. A pokud vás to pobuřuje, možná si nejvíc potřebujete uklidit před vlastním prahem.
Dítě není vizitka. Dítě je člověk
Nechci, aby zdravil všechny. Chci, aby rozpoznal, kdy má někdo dobré úmysly, kdy mu někdo sedí, kdy chce s někým navázat kontakt.
Nechci, aby říkal „dobrý den“ člověku, který ho děsí. Ani člověku, který na něj byl včera hrubý.
Chci, aby se naučil říkat „dobrý den“ z vnitřní potřeby, ne z vnějšího nátlaku.
A když to někomu vadí?
Tak ať si cvičí svoje vnoučata.
Moje dítě nebude žít podle toho, co ostatní považují za správné.
