Článek
Nikdy jsem nepochopila, jak se z generace, která se chlubí titulem před jménem, stala banda lidí, kteří se bojí manuální práce víc než smrti. Vysokoškoláci – ti věční teoretici s notýskem plným „projektů“ a životopisem plným stáží, kde reálně dělali akorát kafe – dnes působí dojmem, že jim ruce narostly jen proto, aby mohli držet mobil. A když náhodou někdo naznačí, že by mohli zvednout něco těžšího než kelímek s latté, vytasí celý arzenál výmluv, proč to „není jejich práce“.
Tři dny filozofie, zbytek Netflix
Vysokoškolák dnešní doby je mistr v plánování… svého volna. Po třech dnech výuky, kde se diskutuje o „kritickém myšlení“ (rozuměj: desetkrát omílaný text, co někdo napsal před padesáti lety), přichází čtyři dny volna. Volna na co? Na odpočinek od intelektuální námahy, protože přečíst osm stran skript je přece vyčerpávající. A když přijde zkouškové? Panika, stres a prohlášení, že „škola je vlastně hrozně náročná“.
„My jsme budoucnost.“ No, děkuju pěkně
Na přednáškách si připadáte jako na seanci motivačních řečníků. „My jsme generace, která změní svět.“ Jasně. Jenže zatímco svět čeká, až něco změníte, vy čekáte, až vám někdo pošle slevu na dovážku jídla. Vysokoškolákům se podařilo umění odtrhnout se od reality do takové míry, že manuální dovednosti považují za podřadné a skutečnou práci za „nepřípustné vykořisťování“. Přitom jejich vlastní rodiče v jejich věku makali od rána do večera a do školy chodili po směně.
Výmluvy na plný úvazek
„Nemůžu, mám diplomku.“ – Překlad: týden už sedím na Instagramu a přemýšlím, jak se k tomu vůbec dokopu.
„Jsem zaneprázdněný.“ – Překlad: mám dvě přednášky týdně a mezi nimi potřebuji osmihodinový odpočinek.
„Potřebuju se soustředit na kariéru.“ – Překlad: posílám životopis do firem, které mě stejně nevezmou, protože kromě umění citovat Wikipedii neumím nic.
Budoucí elita?
Když slyším, jak si stěžují na „nízké startovní platy“, chce se mi smát. Co čekají? Že jim první zaměstnavatel nasype šedesát tisíc jen za to, že znají teorii Keynesiánství nebo umí citovat Shakespeara? Ne, realita je tvrdá. Až zjistí, že v praxi neexistuje „zápočet za snahu“ a že ne každého zajímá jejich seminární práce o genderových rolích v pohádkách, čeká je tvrdý pád.
Pointa?
Vysokoškoláci dnes mají ruce dozadu, hlavu v oblacích a nohy pevně v teplých bačkorách. Umí mluvit o všem, ale dělat skoro nic. A dokud se jejich mentalita „nejsem tu od toho, abych makal“ nezmění, bude z téhle generace spíš nekonečný stream výmluv než profesionálové, jejichž práce za něco stojí.
