Článek
Seděla jsem ve třetí lavici zleva a dívala se na učitelku, která monotónně četla skripta, jako by to byl zpěvník na pohřbu. Oči bez života, slova bez významu, nadhled nula. A před tabulí stála žena s magisterským titulem, která to dělá už dvacet let. Tolik k výsledku pedagogického vzdělání v praxi. Místo inspirace – letargie. Místo rozvoje – papouškování.
Tohle není výkřik do tmy. Tohle je moje zkušenost. A zkušenost tisíců dalších.
Papír na hloupost nestačí
Učitelé mají vysokou školu. Super. A co z toho? Většina z nich by nezvládla ani základní komunikační kurz v soukromé firmě. Neumí motivovat, neumí vysvětlit, neumí respektovat individualitu. Zato excelují v ponižování, zesměšňování a škatulkování. Někdy mám pocit, že si tu práci vybírají právě ti, co v reálném světě neobstojí.
Vzdělání učitele by mělo být o schopnosti tvořit. Místo toho se stalo papírovým alibi pro systém, který už dávno ztratil kontakt s realitou.
Školství jako sklad na frustraci
Na školy se už dávno nechodí učit, ale hlavně přežít. Děti přežívají testy, učitelé přežívají děti. Všichni hrají tu hru na jako – jakože učí, jakože poslouchají, jakože jim to něco dává. Ale pravda? Pravda je ta, že celé školství je muzeum minulosti. A učitelé jsou jeho nejvěrnějšími průvodci.
„Já si to odmakal, teď to vytrpíte taky“
Kultura školství je kultura traumatu. Učitelé, kteří zažili tvrdý režim, ho reprodukují dál. Jsou pyšní na to, kolik studentů u nich propadlo. Berou to jako důkaz kvality. Kdyby šlo o nemocnici, kde je pýcha na to, že pacienti umírají, taky bychom tleskali?
Výjimky existují
Ano, existují skvělí učitelé. Inovátoři. Srdcaři. Lidi, kteří to berou jako poslání. Ale tohle není článek o nich. Tohle je článek o mase pedagogických nul, které se za vzdělání schovávají jako za ochranný štít. A dokud se tenhle štít bude tolerovat, budou oběti přibývat.
Školství si nezaslouží úctu. Zaslouží restart.
Nechci slyšet další řeči o tom, jak mají učitelé málo peněz. Místo platu by měli dostávat zpětnou vazbu. Nechci slyšet, že za vše může systém. Systém tvoří lidi. A já jsem unavená z toho, že za všechny ty pasivní, frustrované, šikanózní karikatury dospělých nesou následky děti.
Učitelé, vzdělávejte se. Ale hlavně: zmizte ze sboroven, pokud na to nemáte.
Vzdělání není záruka ničeho. A v českém školství už vůbec ne. Dnes už nestačí být „jen“ učitel. Nestačí mít papír. Nestačí umět citovat zákon a učebnice. Buď umíte vést, nebo ne. Buď inspirujete, nebo škodíte. A pokud škodíte, nemáte ve školství co dělat – bez ohledu na titul.
