Článek
Ten barák jsme stavěli v šedesátém osmém. Ještě nebyly okna, když jsem tam věšela záclony. Každá cihla mě stála kus zad a každý metr malty kapku krve. A proč? Abychom měli domov. Pro sebe, pro děti, pro budoucnost. Jenže děti mezitím vyrostly v… lidi, které vůbec nepoznávám. A najednou se ta moje „budoucnost“ rozhodla, že já už do ní nepatřím.
Víte, jak mi to řekla? „Mami, uvažovala jsi někdy o domově pro seniory? Jsou dneska fakt pěkný…“ A když jsem ztuhla, dodala: „No víš… my s Karlem bychom rádi rozšířili rodinu a tenhle dům je pro tebe zbytečně velkej.“
Zbytečně velký? Pro mě? Co jsem v něm strávila padesát let života? Co jsem v něm vychovala dvě děti, starala se o nemocného manžela, co jsem v něm osaměla a znovu se postavila na nohy?
Když starší člověk není problém, ale překážka
Ten dům mám zaplacený. Z mých peněz, z mé práce, z mého života. A najednou se z toho stala překážka, kterou je třeba odsunout. Není to tak dávno, co se starší lidé těšili všeobecné úctě. Co se jim děkovalo. Dneska se jim posílají odkazy na domovy důchodců.
„Vždyť tam budeš mezi vrstevníky. Budeš to mít s jídlem a službami.“ Taky by mi mohla navrhnout, ať si rovnou rezervuju urnu. Tohle není nabídka. Tohle je pokus o vystěhování. Sladce zabalený v květnaté větě, ale pořád pokus mě dostat z mého domu.
Jsem příliš stará na vlastní život?
Ať si to řekneme na rovinu – tohle není o péči. To je o jejich pohodlí. Moje děti mě nechtějí mít na očích, protože stárnu. Už nejsem ta usměvavá babička s koláči, co kdykoli pohlídá. Už nejsem užitečná. Tak se snaží najít „řešení“. Přeloženo: jak se mě zbavit bez výčitek.
Jsem zdravá, chodím, vařím, čtu, sleduju filmy, zahrádkařím. Ale podle mé dcery bych měla být ve sterilní místnosti, kde mi někdo bude určovat, kdy jím a kdy půjdu spát. Protože „je to pohodlnější“. Pro koho, proboha?
Jen přes mou mrtvolu. Doslova.
Víte, co jsem jí odpověděla? Že tenhle dům opustím, až v rakvi. A jestli ho chce, tak ať si počká. A hlavně ať si zapamatuje, že ten barák nestojí na pozemku, který jsem jí darovala, ale na mých nervech, kompromisech a zničeném těle.
Nejhorší na tom je, že to není ojedinělý případ. Všude kolem mě slyším to samé: „Děti mě chtějí přesunout do domova.“ „Prý bych tam měla lepší sociální kontakt.“ „Prý je to moderní.“ A já říkám: Pryč s tímhle trendem! Nejsme přítěž. Jsme základ. A dokud máme hlas, použijme ho. Řekněme ne. Protože když ustoupíme jednou, přijdou si pro další ústupky.
Co jsem si to vychovala? Generaci, která nás chce odstřihnout jak prošlý kupon. Gratuluju. Ale tenhle dům – a tenhle život – je pořád můj a dokud žiju, tak taky bude!
Děkuji Nadě za příběh.
