Článek
Všichni kolem měli jasno. „Má práci, nepije, nebijete se, tak co pořád chceš?“ Slyšela jsem to tolikrát, až jsem málem uvěřila, že problém jsem já. Že jsem rozmazlená, náročná, hysterická, protože mi nestačí chlap, který přijde domů, sedne k televizi a občas mi plácne po zadku cestou k lednici. Jenže pak přišel den, kdy mi došlo, že tohle není život, jen pomalé umírání v manželském akvárku. A že z toho akvárka se neleze hezkou prosbou, ale penězi. Konkrétně třemi sty tisíci.
On byl ten typ „hodného chlapa“, co nic nedělá „zas tak moc“. Nezmlátil mě, nepodvedl, neprohrál barák na automatech. Jen mě roky ignoroval, ponižoval, shazoval a tvářil se, že přeháním, když chci víc než jeho poloviční pozornost mezi mobilem a fotbalem. Když jsem začala mluvit o rozvodu, zasmál se. „Na to nemáš,“ řekl. A nemyslel tím odvahu. Myslel prachy.
Když advokátka řekla částku a mně se zvedl žaludek
Seděla jsem v kanceláři právničky a poslouchala ten seznam: služby, poplatky, soud, vyrovnání, majetek, hypotéka. Částka, kterou nakonec vyslovila, byla jako facka: zhruba tři sta tisíc, když se to všechno sečte. Tři sta tisíc za to, abych se dostala z manželství, které mě roky drtilo, ale na fotkách vypadalo tak pěkně.
Domů jsem šla jak vygumovaná. V hlavě kalkulačka, v srdci panika. Na účtu rezerva, která měla být „na horší časy“. A najednou jsem stála před otázkou, kterou by nikdo nahlas nepoložil: jsou horší časy tohle, nebo až jednou skončím na antidepresivech a nepoznám se v zrcadle?
Večer jsem mu to řekla. Ne o antidepresivech, o rozvodu. Posměšný úšklebek, věta jak z učebnice gaslightingu: „Kdybys vydělávala víc, tak si klidně odejdi. Já nikam nejdu. Barák je můj.“
Tři sta tisíc jako vstupenka ven
Dva dny jsem nespala. Třetí den jsem si sedla, otevřela internet banking a udělala něco, co většina lidí považuje za šílenství: odškrtla jsem částku, která mě bolela fyzicky. Tři sta tisíc. Úspory, rezerva, jistota. Všechno, co mě kdysi uklidňovalo, když jsem koukala na číslo na účtu, jsem teď dobrovolně položila na oltář jedné věty: „Odcházím.“
Právnička se mě spiklenecky zeptala, jestli si to nechci ještě promyslet. Nechtěla jsem. Přiznala jsem si, že celá léta jsem se nerozvedla jen proto, že jsem nechtěla „přijít o peníze“. Jako kdyby ty peníze měly větší hodnotu než to, že se jednou ráno probudím a nebudu mít na hrudi cementový blok jménem „manželův ksicht vedle mě“.
Jak vypadá muž, který zjistí, že na rozvod máte
Když mu přišel dopis od právničky, seděl v kuchyni a držel papír v ruce tak pevně, že mu zbělely klouby. „Ty to fakt myslíš vážně?“ vypravil ze sebe.
„Jo,“ odpověděla jsem. „A už je to rozjeté.“
Najednou to nebyl ten sebejistý král gauče. Najednou spekuloval, smlouval, nabízel slevy na vlastní lhostejnost. „Tak já se polepším, pojedem na dovolenou, koupíme novej gauč…“ Zněl jako špatný obchodník, kterému dochází, že zákazník konečně našel jiného dodavatele.
Největší ironie? Nešlo mu o mě. Šlo mu o majetek. O pohodlí. O to, že najednou nebude mít služku, kuchařku, psycholožku a sekretářku v jednom balení. Tři sta tisíc mu došlo až ve chvíli, kdy pochopil, že jsem ochotná je položit na stůl jen proto, aby ode mě zmizel jeho podpis.
Každá koruna za to stála
Lidi milují větu: „Za ty peníze bych radši zůstala a vydržela.“ Jasně. Vydržet se dá všechno. I pomalé chcípání. Já si to přepočítala jinak. Tři sta tisíc versus dalších dvacet třicet let po boku chlapa, který nechápe rozdíl mezi partnerkou a funkčním nábytkem.
Najednou mi to přišlo směšně levné. Tři sta tisíc za to, že se můžu zhluboka nadechnout ve vlastním bytě, bez něčího komentáře, bez pohledu, který mě pasuje do role uklízečky. Tři sta tisíc za možnost usnout bez toho, aby mi vedle hlavy chrněl člověk, který se tváří, že mi dělá laskavost, když mě vůbec snáší.
Svoboda nemá slevový kód
Dneska mám na účtu výrazně míň. Jsem rozvedená, bez části majetku, bez „jistoty“, o které jsem si roky myslela, že ji nesmím pustit, protože „co když“. Jenže poprvé v životě mám něco, co jsem předtím neměla: klid v hlavě.
Tři sta tisíc korun. Na papíře je to hodně. Ve chvíli, kdy se člověk rozhoduje mezi vlastním životem a pokračováním v pekle na malý plamen, je to směšná cena. Lidi utrácí podobné částky za auta, která se jim jednou rozbijí. Já jsem je utratila za to, aby se přestal rozbíjet můj život.
Za tři sta tisíc jsem si koupila rozvod.
A svobodu.
Nelituju ani koruny. Jediné, čeho lituju, je, že jsem se tu částku neodvážila zaplatit dřív.
