Článek
Říkala jsem si: „To bude krásné. Konečně budeme spolu. Konečně nebudeme muset nic skrývat, konečně budu jeho a on můj.“
Jenže jakmile dozněly svatební zvony a sundaly se šaty, začal ten pravý koncert. Jen ne ten, na který jsem se těšila.
Lehl si, otočil se ke mně zády a řekl: „Jsem unavený.“
Unavený? Po tom všem čekání? Po těch letech cudnosti, morálních zásad a příprav? To jako vážně?
Cudnost jako nástroj kontroly
Tehdy mi to došlo. On nikdy nebyl cudný. On byl vypočítavý.
Zatímco já si připadala jako princezna, kterou si šetří na svatební noc, on si jen udržoval kontrolu. Nad sebou. Nade mnou. Nad vztahem.
A jakmile získal prsten, najednou nebylo proč se snažit.
Najednou jsem byla jeho žena – a tím pádem i povinnost.
A víte, co se stane, když se chlap ožení jen proto, aby měl doma klid? Přesně tohle.
Sex? Jen když prosím
Zatímco před svatbou jsem byla „poklad, který je třeba chránit“, po svatbě jsem byla „příliš chtivá“.
Když jsem se ho dotkla, tvářil se dotčeně.
Když jsem navrhla, že bychom si udělali večer jen pro sebe, odpověděl: „Počkej si na výročí.“
Na výročí? Jako co, sex jednou ročně v rámci akce „miluj svou ženu“?
Tohle není vztah. To je past.
Láska se nedokazuje odříkáním
Teď už vím, že když chlap před svatbou odmítá intimitu „z přesvědčení“, ale jinak je ve všem jako manžel, nejde o lásku.
Jde o moc. O manipulaci. O pečlivě budovanou roli toho „správného“ muže, co má všechno pod kontrolou – včetně vás.
A vy? Vy se zatím učíte potlačit své touhy. Přizpůsobit se. Uvěřit, že to je důkaz lásky.
Ale není.
Je to důkaz, že jste se upsala něčemu, co nemá se skutečnou blízkostí nic společného.
Nestačil se divit
Když jsem po pár měsících začala mluvit o rozchodu, díval se na mě jako na hysterku.
„Ty chceš odejít jen kvůli sexu?“
Ne. Já chci odejít, protože se vedle tebe cítím mrtvá.
Protože ty ses rozhodl, že mě budeš „chránit“ i přede mnou samotnou.
Protože jsi mi nikdy nedal šanci být vedle tebe ženou – jen sochou, která má stát a mlčet.
A protože jsem si uvědomila, že sex není bonus. Je to jazyk. A když mi někdo odmítá jazyk, kterým mluvím, není to vztah. Je to vězení.
Takže ano. Do svatby se mnou odmítal spát. A po svatbě se nestačil divit, že jsem přestala chtít žít s někým, kdo mi místo lásky prodal formu.
Svatba totiž není výhra. Je to začátek. A já jsem už do začátku vstoupila jako poražená. Ale nikdy víc.
