Článek
Rodiče si očividně myslí, že když nám to podají jako velkorysé gesto, že po tom dychtivě skočíme a ještě budeme vděční. „My vám necháme dům, jen se o nás postarejte,“prohlásili. Ale co když nemáme čas? Co když máme vlastní životy, děti, práci, koníčky? Co když nechceme obětovat deset let svého života jen proto, abychom se jim zavděčili?
A hlavně – co když nechceme, aby nám někdo určoval, jak máme žít? Protože to je přesně ono. Začalo by to tím, že občas pomůžeme. A pak? Pak by z toho byla každodenní povinnost. „Mohl bys skočit na nákup?“ „Nezapomeň na naši kontrolu u doktora!“ „Ten živý plot je už moc vysoký, mohl bys ho ostříhat?“ A bum – najednou jste uvázaní v domácnosti, která ani není vaše.
A když odmítneme? „Počkat, ale my vám ten dům přenecháme! To je vám snad málo?“ divili se. No, háček je v tom, že dům na nás stejně přejde. Takže kde je ta výhoda? Kde je ten skvělý obchod? Nikde.
Celý život je živíme a ještě máme sloužit?
A to je na tom to nejvíc absurdní. My jsme jim už pomohli víc než dost. Platíme daně, ze kterých jim jde důchod. Kupujeme jim dárky, zveme je na obědy, posíláme k nim děti na prázdniny, aby si užili „rodinnou pohodu“. A teď bychom měli jít ještě dál a postavit svůj život na druhou kolej, jen aby měli full-servis?
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle není žádná výhodná nabídka. To je citové vydírání.
Vyrostli jsme v jiném světě. Oni to nechtějí pochopit.
Rodiče nechápou, že doba je jiná. My nemáme luxus být v jedné práci celý život a pak čekat slušnou penzi. Dřeme od rána do večera, abychom si vůbec udrželi životní standard. Když přijdeme domů, chceme klid. Ne další starosti.
A hlavně – nemáme důvod se cítit provinile. Oni nás přivedli na svět, ne my je. Oni se rozhodli mít děti, oni nás vychovávali. Byla to jejich povinnost, ne nějaká laskavost, za kterou jim teď musíme platit zpátky. A jestli si mysleli, že z nás vychovají svoje vlastní opatrovníky, tak měli radši investovat do domova důchodců.
Oni jsou zvyklí brát. My jsme první generace, která řekne DOST.
Naši rodiče měli všechno. Bezplatné školy, jisté zaměstnání, levné bydlení, vysoké důchody. My máme jen nekonečné šetření, stres a nejistotu. A ještě se od nás čeká, že to vezmeme na svá bedra a postaráme se o ně, zatímco sami sotva zvládáme platit vlastní účty?
Ne, děkujeme. Ten dům nám jednou připadne tak jako tak. Až ten den přijde, vyřešíme, co s ním. Ale do té doby si svůj život zařídíme po svém.
