Článek
Dětství je prý nejkrásnější období života. Moje skončilo v den, kdy jsem dosáhl plnoletosti. Místo oslavy a dortu jsem od rodičů dostal fakturu na 3 miliony korun – prý jako „férovou“ kompenzaci za to, že mě 18 let živili, oblékali a vychovávali.
Kdo se vás prosil, abyste si mě pořídili?
Podle jejich logiky bych teď měl začít splácet. Všechno pěkně vyčíslené – jídlo, plenky, školní pomůcky, dovolené, hračky i dárky. Počítali dokonce i elektřinu, kterou jsem jako dítě „spotřeboval“.
Jasně, dítě něco stojí. Ale já se o to neprosil! Já si vás jako rodiče nevybral. To vy jste se rozhodli mě přivést na svět. Takže kde přesně berete drzost mi tu teď předkládat účet?!
Jsem syn, ne dojná kráva
Rodiče se tváří, že jsem nevděčný parazit, protože se jim nechci „odvděčit“ miliony. Jako bych byl nějaký nepovedený startup, co teď musí vracet investorům vklady i s úroky.
Jestli mě vychovali s očekáváním, že jim jednou všechno splatím, mohli mi to říct hned, abych si vzal rovnou úvěr. Nebo ještě lépe – mohli se na děti vykašlat a investovat radši do nemovitostí. To by se jim vrátilo mnohem výhodněji.
Chcete prachy? Tak plaťte taky!
Jestli mám já platit jim, pak ať platí taky. Kolik stojí psychická újma? Kolik si mám účtovat za všechny nervy, křik, výčitky, manipulaci a citové vydírání? Jak vyčíslit hodiny, kdy jsem musel poslouchat jejich hádky a hrát si na psychologa?
Rodičovství není byznys, kde čekáte návratnost investice. Buď máte dítě, protože ho chcete milovat, nebo si kupte akcie a buďte zticha.
Kdo tu vlastně komu dluží?
Nechci slyšet kecy o vděku. Vděčnost se nevyžaduje, vděčnost se cítí. Ať už si naši myslí cokoliv, já jim nezaplatím ani korunu.
Děkuji Renému za příběh.
