Článek
Naše rodina nebyla nikdy moc majetná a jediný dům, který rodiče zdědili po rodičích z otcovi strany, byl celý život jejich domovem. A také domovem mým a mé sestry, dokud jsme obě nevyletěly z hnízda. Věděly jsme, že jednou nastane chvíle, kdy se rodiče budou muset rozhodnout, jak s ním dál naložit. Dům mám velice ráda, jezdíme za rodiči pravidelně a ti rádi vidí své vnučky, jak jim rostou před očima. Sestra se na návštěvě objeví jen příležitostně.
Na domě se za celý náš život neprováděly žádné velké opravy a rekonstrukce, což bylo na první pohled znát. Naši rodičové, dnes již v důchodovém věku, na rekonstrukci nikdy neměli dost peněz a tak jsme se společně snažili vymyslet, jak to udělat.
Prodat dům a rozdělit peníze mezi mne a sestru, byla jednou z možností. Ale zároveň tou poslední. Sestra bydlí ve vlastním bytě s přítelem, já žiji sama v podnájmu a starám se o dvě malé děti, které mám z nevydařeného manželství. Prodat dům by znamenalo, že přijdeme o rodinné dědictví. Vzhledem k jeho stavu se ani nedá prodat za přijatelnou cenu, takže bych si z prodaného podílu stejně nemohla pořídit vlastní byt a vymanit se tak z drahého pronájmu.
Jedinou možností pro mne bylo nastěhovat se do domu k rodičům a žít tam s nimi „až do konce“. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby ovšem horní patro nebylo v tak špatném stavu, že se tam bydlet zkrátka nedalo.
S rodiči jsme se nakonec domluvili, že si rekonstrukci provedeme svépomocí. Otec měl nějaké kontakty a tak se začalo řešit, jak dál. Zjišťovali jsme ceny a poptávali různé firmy a dodavatele na opravy. Vše bylo příliš drahé a protože jiné východisko nezbývalo, museli rodiče poprosit moji sestru, aby na rekonstrukci domu přispěla nějakou částkou.
Sestra souhlasila a poslala rodičům ze svých úspor kolem půl milionu korun. Když se k tomu daly dohromady úspory rodičů, dalo se s tím už něco dělat. Posledních několik týdnů pro nás bylo velmi náročných. Z práce jsem chodila do druhé práce, kde jsem pomáhala řemeslníkům s rekonstrukcí. Nosila a podávala věci, malovala, natírala, čistila, myla a zatloukala. Rodiče v přízemí zatím hlídali vnučky a tak to šlo několik týdnů, včetně víkendů.
Opravili jsme střechu, podkroví zrekonstruovali, tátův kamarád z vojny pomohl s novými rozvody elektřiny a můj známý zase s dodáním střešních tašek. Vše šlo jako na drátkách a když bylo hotovo, měla jsem obrovskou radost. Bylo tam spousta místa pro děti, jejich dva pokojíky byly krásné a útulné, a jedna malá místnost pro mou ložnici.
Vše bylo připraveno k nastěhování a tak rodiče pozvali mne a moji sestru na rodinný oběd. Matka uvařila vynikající svíčkovou a otec přispěl jeho výbornými houskovými knedlíky. Během jídla najednou matka zvážněla a promluvila k sestře: „Víš, rozhodli jsme se, že dům necháme sestře. Ona má děti, potřebuje jistotu… a ty s manželem už svůj byt máte.“
Sestra vypadala překvapeně. Nejdřív trochu zbledla, vykulila oči a málem jí zaskočilo sousto knedlíku. To, co řekla dál, mne překvapilo:
„Počkejte… To jako vážně? Já jsem vám tady zaplatila rekonstrukci a vy mi teď suše oznámíte, že dům jde sestře? To jste to nemohli aspoň nějak rozdělit spravedlivě?“
Matka se ji snažila vysvětlit moji situaci, že platím vysoké nájemné, vychovávám dvě děti a že jsem posledních několik týdnů pomáhala s rekonstrukcí, zatímco ona měla vždy nějaké výmluvy, proč nemůže přijít pomoct. Rozhodla tak proto, že poznala, kdo má k domu vřelejší vztah, komu nejde jen o peníze, ale o citovou hodnotu.
Sestra se tehdy urazila a z rodinného oběda odešla, jako bychom pro ni byli cizí. Na jednu stranu mne mrzí, že to tak bere. Chápu, že do rekonstrukce vložila nemalé finanční prostředky, ale naopak já do něj investovala několik týdnů dřiny a odříkání. Jsem jí vděčná za to, že nám pomohla s financováním a pokud se někdy usmíříme, budu moc ráda.
