Článek
Tak jako každý všední den, odcházím ráno z bytu a jdu k autu na parkoviště před naším panelákem. Jakmile přicházím blíže k tomu svému, vidím cosi v pohybu, právě kolem něj. Nevyvedlo mě to z míry a tak jsme pokračoval. Bylo vidět, že se tam mihotá nějaký člověk. Nevšímá si mě. Přicházím blíž. Neznámý najednou vychází zpoza auta a předklání se, zavazuje si tkaničku.
Přijdu k němu a ptám se klidně:
„Co to tu děláte?“
„Zavazuju si tkaničku,“ zněla jeho odpověď a díval se na mě. A já na něho.
„A co máte v té tašce tady?“
„To není moje,“ oznámil mi.
Vzal jsem tašku a podíval se, co v ní je. Byl tam hever, klíč a nějaké další věci.
Tak jsem ji vyhodil do podzemního kontejneru, který byl pár kroků za autem.
„Vy tu na někoho čekáte?“ zeptal jsem se neznámého, který pořád jen stál opodál a nezaujatě sledoval, co se bude dít.
„Jo, já tu čekám na kámoše, za chvilku přijede.“
Bylo mi jasné, že jestli přijedou jeho kámoši, bude zle. Obcházel jsem své auto dokola a nebylo vidět nic poškozeného. Dělal jsem, že auto fotím, ale přitom se mi povedlo udělat i pár krásných snímků toho pobudy.
Nakonec jsem nasedl do auta a odjel. Po cestě jsme zavolal policii a vše jim vylíčil. Po práci jsem se stavil na služebně, kde se mnou sepsali protokol, já jim předal fotografie a tím to skončilo.
Několik dní jsem potom ráno chodil k autu s určitou opatrností, protože, co kdyby tam byli všichni, i s kamarády.
Jestli zloděje chytli, nevím. Ale jednoho dne jsem ráno šel do práce o něco později než obvykle. Auto už bylo bez kola. Asi jinej gang.
