Článek
Mediální masáž kolem europoslance Filipa Turka mi přijde jako krásný příklad typické české povahy. Jedna skupina tvrdí, že rychlá jízda po dálnici je nebezpečná a odporuje zákonům, druhá skupina hájí právo svobody a generalizování možnosti rychlé jízdy z důvodu chybně psaných zákonů. Tolik článků a nenávisti kvůli takové banalitě. Rychlá jízda. Ale kdo z nás to nikdy nezkusil?
Dodržovat zákon musí každý. Tím by diskuse měla skončit. Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. Pokud chce někdo závodit na dálnici, může jet do Německa, nebo si zajistit nějaký volný závodní okruh.
Jenže tím diskuse nekončí. Každý člověk se již od narození ptá: Proč? Proč bych měl jezdit maximálně 130, když v jiné zemi mohu dvěstě? Proč to jinde jde a u nás ne?
Záleží totiž na mnoha dalších faktorech. Problém nelze zobecňovat na závěr, že když to jde jinde, půjde to i u nás.
Prvním faktem je, že v Německu jsou dálnice na trochu (více) jiné úrovni, než u nás. Mají trochu odlišný povrch, ostrost a sklon zatáček, trochu jiný typ svodidel, délku připojovacích pruhů a komplexnější informační systém. To je celkem podstatné pro rychlou jízdu.
Dalším faktem je, že ne každý má vozidlo v řádném technickém stavu. Ať už jde o starší vozy nebo novější, je potřeba mít vše na takové úrovni, že je rychlá jízda bezpečná. To naši sousedé dobře vědí a nikdy by si „nelajzli“ svištět po dálnici přes dvě kila ve starém zrezlém autě, nebo se sjetými pneumatikami. U nás si kdejaký „floutek“ ve staré rachotině myslí, jak je nedostižný.
V neposlední řadě zde máme klimatické podmínky. Úzce souvisí s prvním faktem, který jsem zmiňoval. Každý rozumný člověk v dešti zpomalí a přizpůsobí jízdu. Naše dálnice si s vodou či námrazou sice poradí, ale pokud bychom měli porovnat ty německé, rozhodně jsou na tom lépe než naše. Kolikrát se mi stalo, že na naší dálnici se tvoří louže a aquaplaning je téměř na denním pořádku. V německu jsou tyto „nebezpečnější“ úseky (nejen kvůli povrchu vozovky) omezeny na 130.
Dalším faktorem je zkušenost řidiče samotného a i ostatních. I když jste člověk, který jistě zvládne tak vysokou rychlost, v našich luzích a hájích s tím ostatní nepočítají. Pokud si u nás řidič jede v klidu 130 a chce předjíždět, nepředpokládá (i když podle zkušeností s tím většina řidičů počítá), že se k němu zezadu přiřítí jiný vůz v téměř dvojnásobné rychlosti. Samozřejmě, v zrcátku je vidět, jenže, když už jedu maximálkou, proč bych nemohl začít předjíždět? Výsledkem této dopravní situace bývá, že se na našeho předjíždějícího řidiče nalepí vůz zpravidla tmavé barvy a blikáním upozorňuje, že je zdržován.
Zkušenost s řízením ve vysoké rychlosti v Německu mají všichni. Jsou na to zvyklí a počítají s tím, že někdo pojede 130 a někdo 230. U nás se toto nepředpokládá a mnoho řidičů se dokonce těchto lidí bojí, protože neví, jak v tu chvíli zareagovat. Bohužel, někteří řidiči si touto rychlou jízdou dokazují pouze vlastní bezohlednost.
V posledním bodu bych rád zmínil samotnou dopravní situaci. Je velký rozdíl, pokud se jede po dálnici ve špičce provozu, nebo v noci, kde potkáte jiný vůz sotva každý kilometr. Pokud je dobrý rozhled, silnice suchá a rovná, osobně nevidím důvod, proč se „vláčet“ 130 a nerozjet to na dvěstě, pokud k tomu je vůz stavěný a způsobilý. Ovšem, zákon na toto nehledí a proto se to nesmí.
Ještě bych rád zmínil, že v Německu je sice neomezená rychlost, ale doporučená je stále 130. Otázka je, jak se na to dívají pojišťovny v případě nehody, kdy je překročena tato doporučená rychlost.
Osobně bych to vyřešil tak, že určité úseky našich dálnic bych rychlostně upravoval v závislosti na hustotě provozu, počasí a stavu daného úseku. Pokud tedy máme přehledný suchý úsek a vytíženost proudu je minimální, klidně by digitální cedule mohla ukázat neomezenou až na konec úseku. Doporučenou 130 bych nechal stejně jako v Německu a navíc, pokud někdo využije vyšší než doporučenou rychlost, nebude krytý pojištěním.
