Článek
Kde se stala chyba? Říkám si už několik let, co od nás odešla naše jediná dcera. Stýská se mi po ní, občas nás navštíví. Náš vztah se změnil po tom, co si usmyslela, že opustí svůj dosavadní život a půjde svou cestou.
Naše dcera byla výborná studentka. Ve škole vynikala znalostmi i svými schopnostmi a já byl na ni patřičně hrdý. Když si něco usmyslela, šla za tím a vždy dosáhla svého. Měla svou hlavu a své názory. Viděl jsem její zářnou budoucnost, jak žije spokojený život ve svém bytě nebo domě, finančně zajištěná, bez zbytečných starostí, jak si najde přítele a bude mít vlastní rodinu. Jak my jsme se s manželkou těšili na vnoučata! Všechno vypadalo dokonale, když jednoho dne za námi přišla a doslova mi vyrazila dech.
„Tati, já to místo u tebe v práci nevezmu,“ zněla její první slova.
Podíval jsem se na ní překvapeně, protože co lepšího by mohla sehnat, než mít jisté místo v klidné kanceláři, s občasnými služebními cestami do zahraničí? To místo jsem jí osobně vyjednal a držel několik měsíců, než dostuduje, aby měla po škole nějakou jistotu.
„Proč ne? Co se stalo?“ vůbec jsem nechápal.
„Chtěla bych cestovat. Nechci se vázat. Ráda bych se dostala alespoň na rok do zahraničí a získala nějaké zkušenosti,“ mluvila pomalu a trochu se jí třásl hlas.
Mě se v tu chvíli rozbušilo srdce, protože se můj sen o dokonalém životě mé dcery začal hroutit jak domeček z karet.
„Však můžeš, proč ne. Ale kde chceš pro začátek vzít peníze? My tě už nemůžeme dál živit. Zkušenosti získáš i u nás ve firmě a až si za pár let našetříš, můžeš klidně cestovat,“ snažil jsem se jí vysvětlit, že to není dobrý nápad. Marně.
„Už jsem se rozhodla. Nechci dál žít podle tvých pravidel. Chci být samostatná a vidět svět.“
Nejsem jeden z těch klidných povah, ale jakmile mi došlo, že ji nepřemluvím, jednal jsem razantně.
„Tak si žij po svým, ale ne tady,“ rozlítil jsem se odešel pryč. Manželka, která celou dobu stála opodál, se s ní chvilku bavila. Dcera si nakonec sbalila pár svých věcí a odešla.
Byla pryč několik týdnů. Se mnou se nebavila, s manželkou si občas zavolaly. Nedokážu posoudit, jestli se měla dobře, když přespávala u různých kamarádek a kamarádů. Ale bylo to to, co chtěla - poznat svět, žít po svém. Chodila po brigádách a něco si našetřila.
Když nám, tedy manželce, jedou volala z Portugalska, že se má dobře, že dělá servírku v jedné kavárně, nevěřili jsme svým uším. Mysleli jsme, že si dělá legraci, ale skutečně se jí povedlo odcestovat až na druhý konec Evropy. Měl jsem z ní radost, ale zároveň strach, co s ní bude dál. Taková nadaná studentka a skončí jako obyčejná servírka. Ale asi jí to vyhovovalo.
Pak se na nějaký čas odmlčela. Měli jsme strach, co se stalo. Dovolat jsme se jí nemohli a v podstatě jsme s ní ztratili kontakt. Báli jsme se a tak jsem se odhodlal ji poslat email a zkusit pozvat na Vánoce. Po několik týdnech skutečně odpověděla, že moc ráda přijede. Měli jsme radost, že se ozvala a omlouvala se, že se tak dlouho odmlčela, protože měli právě sezónu a nestíhala nic víc kromě práce.
Na Vánoce jsme se tedy opět shledali a byl jsem rád, že jsme zase pohromadě, alespoň na chvíli. Byl jsem rád, že je v pořádku a i když si žije svůj život po svém, je zřejmě spokojená.
