Článek
Jídlo si pečlivě rozpočítávám na dny. Nájem zvládám jen tak tak a o dovolené si můžu nechat leda zdát. Mezitím si moji rodiče popíjejí prosecco na jachtě u moře a lamentují, jak je dnes všechno drahé. „My jsme si taky museli vše vydřít,“ říkají mi, zatímco já se snažím přežít od výplaty k výplatě.
Zdědili majetek, ale já mám smůlu
Co je na tom to nejhorší? Moji rodiče nejsou žádní self-made miliardáři, kteří by se z chudoby vypracovali k luxusu. Jejich bohatství? Dědictví. Dům od babičky. Pronájmy. A samozřejmě staré dobré „měli jsme kliku a nakoupili včas byty, teď si můžeme vybírat nájemníky.“ Takže zatímco já platím šílené částky za podnájem v jednopokojovém bytě a přemýšlím, jestli si můžu dovolit to máslo navíc, moji rodiče vykládají o tom, jak je fajn být rentiérem.
A když se zmíním, že bych potřebovala trochu pomoci? Že by mi třeba mohli půjčit nebo mě podpořit a nějaké peníze nebo byt mi darovat? Odpověď je vždycky stejná: „My jsme si museli taky poradit sami, tak se snaž.“
Generace, která měla všechno, ale nechce se dělit
Dnešní padesátníci a šedesátníci měli neuvěřitelnou výhodu. Byty za hubičku. Levné hypotéky. Jistoty. A teď? Trh je rozervaný na kusy, nemovitosti stojí nesmysl a mladí lidé se hroutí pod tlakem inflace a nízkých mezd. Ale proč by to rodiče řešili nebo nad tím přemýšleli? Oni už vyhráli. A teď se tváří, že jsme si všichni rovni.
„Když budeš tvrdě pracovat, taky se vypracuješ,“ říkají. Jo? A jak? Když dávám polovinu výplaty na nájem, čtvrtinu na energie a zbytek mi sotva stačí na jídlo? Když si už ani banky nechtějí řešit se mnou hypotéku, protože při současných podmínkách bych na splácení potřebovala druhou práci?
Dědictví? Zapomeň. Peníze se musí užít zaživa
A co aspoň nějaká naděje do budoucna? Ne, ani na to se spoléhat nedá. Protože moji rodiče se na mě rozhodli vykašlat. Vždycky, když jim to sobectví vyčítám, tak jen pokrčí rameny. „My si chceme život užít, proč bychom ti měli něco nechávat?“ A tak peníze cpou do dovolených, předražených aut a rekonstrukcí chaty, která už stejně spíš připomíná luxusní hotel.
Mezitím já šetřím na to, abych si vůbec mohla dovolit jet k nim na návštěvu.
Máme smůlu. A oni to dobře ví
Nejde o to, že by mi rodiče museli platit celý život. Ale když vidím, jak si žijí – a jak se tváří, že prostě „mám smůlu“ – tak se ve mně vaří krev. Oni ví, že jsem v háji. Ví, jaké mám možnosti. A ví, že je to úplně jiné, než když byli mladí. Ale přiznat si to? Pomoci? Ani náhodou!
