Článek
Pondělí, narvaný spoj, stepuju u dveří s batohem. Někdo stojí za mnou. Těsně. Ale neřeším to – MHD je MHD, známe to všichni. Jenže pak ta ruka. Pomalu, nenápadně, ale jednoznačně cíleně mi sjela pod sukni. Žádné nedopatření. Žádné „překliknutí“. Prostě záměr.
Ztuhla jsem a v hlavě se mi rozjela panika – co děláš? proč to děláš? to se fakt děje?
Reflex. Ne omluva
Nezavolala jsem policii. Nevřískala jsem. Jen jsem mu vlepila facku. Automaticky. Jako když tě někdo pálí a ty instinktivně ucukneš. Jenže tohle nebyla obrana, tohle prý bylo napadení.
„Co si to dovolujete?!“ zařval na celý vagón. A najednou jsem byla já ta hysterická. Já ta, co přehání. Já ta, co útočí.
Až v tu chvíli se ostatní začali rozhlížet. Někteří stáli jako přimražení. Jiní dělali, že nic nevidí. A on?
Ten mi do očí řekl, že to byl „omyl“ a že na mě klidně zavolá policii za napadení.
Z oběti útočník. Klasika
Ten chlap sáhl cizí ženě na stehno pod oblečením v dopravním prostředku plném lidí.
A když dostal facku, tvářil se jako oběť.
A co je na tom nejhorší? Že tohle je model, který celá společnost toleruje. Ženská má být v klidu. Nereagovat přehnaně. Ustát to. Neprovokovat. Neurazit. Nesahat zpět.
Měla jsem si to nechat líbit? Usmát se? Pochválit ho?
Víte, kolik žen si něco podobného zažilo? A kolik z nich zareagovalo? Málokterá. Ne proto, že by se jim to líbilo. Ale proto, že se bojí reakce. Bojí se, že jim nikdo neuvěří. Že budou za hysterky. Že se z oběti stane obžalovaná. Tak jako se to málem stalo mně.
Tentokrát jsem měla „štěstí“
Jeden z mužů ve voze vystoupil se mnou a řekl mi:
„Viděl jsem to. Udělala jste správně.“
A to byl možná jediný okamžik, kdy jsem věděla, že nejsem blázen.
Ale kolik žen tohle štěstí nemá? Kolik z nich dostane facku od systému místo od spravedlnosti?
Jestli je obrana napadení, tak ať mě klidně zavřou
Radši si za facku půjdu sednout, než abych si nechala beztrestně sáhnout na stehno v přímém přenosu. Jestli je v tomhle státě větší problém ženská, co se brání, než chlap, co sahá, tak máme sakra problém.
A já to říkat nepřestanu. Protože mlčení je ta největší rána, co si můžeme dát samy.
