Článek
Chystala jsem se domů z rodinné oslavy. Byl pozdní večer, byla jsem utahaná, a tchán se nabídl, že mě odveze. Prý to má stejnou cestou, a tak by byla škoda, kdybych si musela volat taxi. Působilo to jako vstřícné gesto.
Netušila jsem, že mě čeká jedna z nejponižujících situací, které jsem kdy zažila.
Nejprve to vypadalo jako omyl. Pak už to bylo jen trapné a hrubé
Když jsme vyjížděli, auto lehce poskočilo a jeho ruka mi sjela na stehno. Omluvil se s tím, že se jen „opíral“. Nepřikládala jsem tomu větší význam.
Jenže za několik minut se to opakovalo. Tentokrát bez náznaku, že by šlo o nehodu.
A potřetí už vůbec nešlo o náhodu – ruka přistála na mém stehně s až nepochopitelnou samozřejmostí.
Úplně jsem ztuhla
Sedět vedle staršího muže, který je navíc otcem mého partnera, a zároveň se mě dotýká způsobem, který nemá s familiárností nic společného, byla situace, na kterou mě nikdo nepřipravil.
Nechtěla jsem udělat scénu. Ale ještě míň jsem měla chuť být součástí něčeho, co je mi naprosto odporné.
A tak jsem v sobě překonala tu první reakci – mlčet – a místo toho jsem zakročila.
Dala jsem mu facku. Tiše, klidně, bez výčitek
Nezvyšovala jsem hlas. Neřvala jsem.
Jen jsem se na něj podívala, sundala mu ruku a dala mu facku.
Reakce?
„To jako myslíš vážně? Seš normální? Seš hysterická!“
Ne, nejsem hysterická. Jen mám právo na své tělo. A nikdo, natožpak tchán, nemá právo ho bez dovolení překračovat.
Řekla jsem mu, že příště půjdu pěšky
Zbytek cesty jsem mlčela. Ne ze strachu, ale proto, že nebylo co říct.
Když jsme dorazili, vystoupila jsem a otočila se:
„Tohle bylo poprvé a naposledy. Ještě někdy na mě sáhneš a jdu rovnou za Honzou!“
Zavřela jsem dveře a odešla. Neohlížela jsem se.
Není důležité, kolik mu je. Ani že je to člen rodiny.
Nikdo by si neměl dovolit osahávat druhého člověka pod rouškou náhody, vtipu nebo rodinné blízkosti.
A pokud se tak stane, máme právo se bránit.
Děkuji Jarce za příběh.
