Článek
Byla to ta „kamarádka“, co se tváří jako vaše spřízněná duše. Co s vámi chodí na víno, komentuje vám fotky a říká věci jako „hlavně si nenech ublížit“. A pak si bez mrknutí oka vezme vašeho chlapa. Ne když se s ním rozejdete. Ale když jste ještě spolu. Když mu věříte, že máte budoucnost. Když ještě netušíte, že ten polibek na rozloučenou je už jen pro forma.
Tak tahle holka se mi teď svěřila, že se rozvádí. S ním. A čeká, že ji budu litovat. Že ji utěším, že si řekneme, jak jsou ti chlapi strašní. Jenže já necítím nic. Teda vlastně jo – hluboké, tiché a upřímné: dobře ti tak.
Ukradla ho a ještě se tvářila jako oběť
Tenkrát to bolelo. A jak. Ne jen kvůli němu. Ale hlavně kvůli ní. Protože věděla všechno. Znala mě. Znala naše vztahy. Znala mé slabosti, moje sny, moje pochybnosti. A přesto do toho šla. S vědomím, že ničí něco, co jsem budovala roky.
A aby toho nebylo málo, pak o sobě začala šířit historky, jak „to bylo složitý“, jak „jsme se k sobě už stejně nehodili“, jak „to prostě tak vyšlo“. Ne. Nevyšlo to. Ty sis prostě vybrala sama sebe. A já si pamatuju, jak ses vedle něj usmívala jako vítězka.
Dnes máš prázdný dům a prosíš o empatii?
Po letech se karta obrátila. Najednou je z ní plačící žena s kruhy pod očima, s dětmi ve střídavé péči, s papíry na stole a rozbitým životem. A najednou jí to celé připadá „kruté“ a „nespravedlivé“. Najednou vidí, jaké to je, když někdo odchází bez vysvětlení. Když zůstává jen ticho a bolest.
Jenže tohle není krutost. To je spravedlnost. To je karma v celé své kráse. Vracení energie. Co jsi dala, to se ti vrátilo. Jen v jiném obalu.
Nejsem zlá. Jen upřímná
Možná si myslíte, že jsem mrcha. Že bych měla být velkorysá, povznést se. Ale ne. Ne každý musí odpouštět. Ne každý musí žehlit cizí podrazy a tvářit se, že se nic nestalo.
Já nemám chuť soucítit s někým, kdo mě kdysi rozdrtil bez mrknutí oka. Nejsem ta, kdo jí teď bude podávat kapesníky. Ani ta, kdo jí připomene, jak je silná. Měla sílu rozbít vztah jiný ženě. Tak ať teď najde sílu ustát svůj vlastní pád.
Karma není pomsta. Je to rovnováha
Nepřeju jí nic zlého. Nečekám, že skončí na dně. Jen říkám, že nemám potřebu jí pomáhat nahoru. Protože když jsem byla dole já, ona po mně přejela jako parní válec. A když mi zbyly jen slzy, smála se s ním na Instagramu.
Takže ne, moje empatie si bere volno. Moje ruce zůstávají v kapsách. A moje srdce mlčí. Protože někdy se člověk prostě jen dívá, jak se kruh uzavírá. A je to tichá, skoro až poetická spravedlnost.
Tohle není drama. Tohle je účet za minulost
Možná jí to jednou dojde. A možná taky ne. Ale já vím jedno. Dneska už se kvůli ní nebudím. Dneska už se kvůli němu nerozklepu. Dneska si prostě jen řeknu: „Tak takhle chutná tvoje vlastní medicína.“ A jdu si udělat kafe. Bez hořkosti. Bez zášti. Jen s tím zvláštním klidem, když víte, že svět občas fakt funguje. A že karma je zdarma.
