Článek
Byli jsme „ideální pár“. Vtipný, pozorný, něžný. Nosil mi snídani do postele, poslouchal moje příběhy, smál se mým fórům. Když mě požádal o ruku, věřila jsem tomu víc než čemukoliv jinému v životě. Jenže hned po svatbě se stalo něco, co jsem nečekala. Přestal se snažit. Přestal se ptát. A začal vlastnit.
„Kam jdeš?“
„V kolik se vrátíš?“
„A proč sis vzala zrovna tohle?“
„To jsi psala s kým?“
Ne jako by měl zájem. Ale jako kontrola.
Svatba jako zelená karta k manipulaci
Už jsem nesměla být unavená, naštvaná, rozladěná. Všechno byl hrozný problém. Měla jsem být vděčná, že mám chlapa. A hlavně se podle toho chovat. Jako kdybych podepsala smlouvu, že už nejsem osoba, ale „žena pana Nováka“. Už žádné „já chci“, jen „my potřebujeme“ – a pod tím „my“ se schovávalo hlavně jeho pohodlí. Když jsem řekla, že jedu na víkend sama s kamarádkou, zatvářil se, jako bych mu oznámila nevěru. Když jsem se nezeptala, jestli nevadí, že jdu ven, bylo ticho. Tichá válka. Trest.
A když jsem to zkusila pojmenovat? „To si jen moc bereš.“ Jasně. Když chci mít svůj názor, přeháním. Když chci být sama sebou, narušuji harmonii.
Zlatá klec není méně klecí, jen víc lesklá
Nechybělo mi pohodlí. Chyběla mi důstojnost. Všechno, co jsem dělala, bylo pod drobnohledem. A když jsem řekla, že se necítím dobře? „Co ti chybí, máš všechno.“ Jenže neměla. Neměla jsem možnost být. Měla jsem jen roli. Roli manželky, která nemá odmlouvat, neodcházet a hlavně – nebýt moc.
Když se z lásky stane nárok
To je to nejhorší. Že někteří muži berou svatbu jako konec snažení. Game over. Vyhráli tě a odteď už nemusí nic. A co hůř – odteď ty musíš všechno. Vypadat dobře. Nepochybovat. Nedramatizovat. A hlavně být loajální. Protože jsi „jeho žena“. A jeho žena přece drží pusu a nestěžuje si.
Ne, nejsem majetek
Jsem člověk. S emocemi, hranicemi, názory. A láska, která mě nutí být někým jiným, než jsem, není láska. Je to past. Ozdobená svatebním dortem a sliby o věčnosti. A víte co? Radši budu sama než někým vlastněná.
