Článek
Před školou stojí v lesklé bundě, mobil za patnáct tisíc v ruce, podpatky a dokonalý make-up. Z kufru vytahuje ošuntělý batoh, zatímco z auta voní nový parfém, který vám skoro vypálí nos. Její dítě jde do školy se svačinou v ruce a škola mezitím řeší, že nemá na obědy.
Na sociálce zažádala o příspěvek. Prý to nejde jinak. Sama, s dětmi, těžká doba, víte jak. Tváří se, že žije z ruky do pusy. A já si v duchu říkám: Z které ruky? Z té, co drží volant toho nového BMW? Nebo z té, co drží kávu z kavárny za dvěstě?
Když si chudobu vybíráme
Ne, nemám nic proti lidem, kteří opravdu nic nemají. Ale mám hodně proti těm, kteří si chudobu stylizují jako dočasný outfit, zatímco jim na účtu cinká výplata a leasingový kalendář. Když slyším, že někdo „nemá na školní obědy“, čekám, že žije v paneláku skoro bez topení, ne že se pro něj leskne nové BMW s parkovací kamerou.
Chudoba se dneska nosí. Ale ne ta skutečná – ta trapná, špinavá, s děravými botami. Nosí se chudoba, která se dobře fotí. Chudoba s filtrem, co dojímá. Která se hodí na žádost o slevu, na emocionální vydírání, na „já chci taky, ale osud je proti mně“. Značkové hadry ano. Slušné jídlo pro dítě? Na to už nezbylo.
Dítě je vizitka, ne zodpovědnost
A nejhorší na tom všem je, že ty děti do toho nikdo nezatahoval. Ony si nevybraly, že budou mít obědy z charity a rodiče, kteří investují radši do nálepek na auto než do teplého jídla ve školní jídelně.
Protože to není o nedostatku. Je to o prioritách. A někdo má prostě priority nastavené tak, že radši zaplatí za benzín než za řízek se šťouchanými bramborami. Hlavně když to dobře vypadá před lidmi.
„My to máme tak složité“
Kolikrát jsem slyšela větu: „To nepochopíš, ty máš jinou situaci.“ Ne. Já mám jiný přístup. Když nemám, neutrácím. Když si nemůžu dovolit děti, nepředstírám, že ano. A když už je mám, dám jim jídlo dřív než sobě nový lak na nehty nebo auto, co voní novotou.
Nechápu, proč se nikdo neodváží říct nahlas, že některé „chudé“ matky mají ve skutečnosti úplně jinou diagnózu: závislost na pozlátku. A děti v tom jedou s nimi, ať chtějí nebo ne.
Obědy nejsou luxus. Jsou povinnost
Jako společnost jsme ochotni prominout téměř cokoli. Ale jakmile začneme omlouvat, že rodič nezvládne uhradit obědy, protože peníze nacpal do leasingu, děláme něco špatně. Teplé jídlo ve škole není benefit. Není to jako angličtina navíc. Je to základ.
A pokud někdo tvrdí, že na ten základ nemá a přitom má smartphone novější než vy, boty dražší než celý učitelský sbor a auto s výbavou, za kterou se nestydí ani obchodní zástupci – pak nemluví o nedostatku. Mluví o rozmazlené nezodpovědnosti.
Nejsem necitlivá. Znám bídu. Ale znám i falešný soucit, který drží pusu, protože se bojí být „neempatický“. Jenže soucit nemá suplovat zdravý rozum. A zdravý rozum říká: Pokud máš peníze na auto, máš i na to, aby tvoje dítě jedlo.
