Syn si přivedl přítelkyni. Stačil jedna večeře a zakázali jsme mu ji

Otevřely se dveře, syn s kytkou, za ním ona. Řasy jak vějíře, mobil v ruce, v očích výraz realitní makléřky, co přišla zhodnotit, jestli stojíme za investici. Podala mi ruku, sotva ji stiskla, a hned koukala kolem: „Máte to tu takové… útulné.“ Překlad: malé, staré, nehodí se mi to na Instagram.

U stolu telefon ani na minutu neodložila. Fotka polévky, fotka hlavního chodu, selfie se synem. „Dám to na stories, ať vidí, že si žiju.“ Ne „že máme fajn rodinnou večeři“. Ona si žije. Syn vedle ní roztál jak máslo, konečně má holku, co vypadá jako z reklamy.

Během jedné hodiny jsem se dozvěděla, že náš byt je „startovací“, syn má „obrovský potenciál, jen potřebuje trochu pozvednout“ a ona „má kontakty, co by se mu hodily“. Mluvila o něm jak o rozpracovaném projektu, ne jako o člověku, kterého má ráda.

Když přišla řeč na peníze, smála se: „No, až budeme řešit hypotéku, tak se nějak domluvíme, že byste třeba něco přihodili, když je to tady pro vás velké, že jo.“ A mně došlo, že tahle slečna nemá jen dlouhé nehty, ale i hodně natažené ruce.

Manžel decentně poznamenal, že u stolu se u nás mobily dávají pryč. Protočila oči: „To jako fakt?“ V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen jiná generace. Tohle je jiný vesmír.

Když odešli, sedli jsme si s manželem. Ticho, které bylo jasnější než tisíc slov. „Jestli s ní zůstane, ztratíme ho,“ řekl. Měl pravdu. Viděla jsem, jak nás postupně odstřihne – nejdřív od názorů, pak od rozhodování, nakonec od života.

Tak jsme to řekli natvrdo.
„Tahle dívka k nám domů chodit nebude. Nesouhlasíme. A jestli s ní budeš plánovat hypotéku, svatbu nebo děti, nedáme na to ani korunu.“

Vyletěl. „Je to můj život!“ Ano, je. Ale naše peníze a naše nervy jsou zase naše.

Nemám potřebu mu řídit vztahy. Ale mám plné právo odmítnout financovat někoho, kdo po první večeři pohrdá naší prací, rodinou i pravidly. Rodič není povinný koukat, jak mu vlastního syna někdo přetváří na hadrovou figurínu, a ještě u toho platit kulisy.

Možná nás teď nenávidí. Možná si ji stejně vybere. Ale jednou, až mu dojde dech, peníze nebo trpělivost, si vzpomene na tuhle večeři. A na to, že první, kdo mu řekl „tohle není láska, ale obchod“, nebyla psycholožka, ale máma, která odmítla držet pusu a krok.