Článek
Dala jsem druhým rodinám všechno. A za odměnu jsem přišla o tu svoji.
„Mami, kdo je tohle?“ zeptala se mě dcera a ukázala na naši fotku, kde ji držím jako miminko.
„No přece já,“ řekla jsem.
A v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozsypal svět.
Protože tohle už nejsem já.
Ta žena na fotce byla máma. Přítomná. Láskyplná. Opravdová.
Dneska jsem jen někdo, kdo přibíhá domů večer, s vlasy v culíku, rukama od přesnídávky jiného dítěte a očima plnýma výčitek.
Za 12 000 měsíčně hlídám dvě cizí děti.
Když jsou nemocné, zůstávám s nimi. Když pláčou, konejším je. Když slaví narozeniny, upeču jim dort.
Jejich máma mezitím sdílí na Instagramu, jak si „potřebovala odpočinout“.
Má čas na kosmetiku, běhání, brunch s kamarádkami. A mě platí jako služku. Bez smlouvy, bez pojištění, bez důstojnosti.
A moje děti?
Moje děti si dělají úkoly samy.
Moje děti se učily jezdit na kole beze mě.
Moje děti už vědí, že máma je unavená, máma má práci, máma „nemůže“.
A já to říkám tak často, že už se o nic neptají.
Měla jsem ambice. Měla jsem plány.
A pak přišly děti, hypotéka, život. A v tom bordelu nejistot a nedoplatků jsem přijala „dočasnou výpomoc“.
To dočasné trvá pět let.
Pět let života jsem věnovala jiným lidem.
Ne z lásky. Ale z nutnosti.
A dnes vím, že žena se může ztratit úplně, i když je každý den obklopená dětmi.
Nejde jen o peníze.
Jde o to, že jsme celá generace žen, které si zvykl samy sebe prodávat pod cenou.
Děláme práci chův, uklízeček, pečovatelek.
Dáváme srdce, tělo, čas.
A za odměnu dostaneme obálku a „děkujeme, že jste tak hodná“.
Ale doma?
Doma už neumíme být matkami. Protože doma už nejsme vůbec.
Jedna moje klientka mi řekla:
„Já bych nemohla hlídat cizí děti. Potřebuju čas na ty svoje.“
Zasmála jsem se.
A pak jsem si na záchodě v cizím bytě potichu pobrečela.
Za ty peníze to nestojí
Za 12 000 měsíčně jsem přišla o něco, co se už nikdy nevrátí.
O první kroky. O upřímné dětské otázky. O chvíle, kdy mě potřebovaly nejvíc.
Byla jsem u toho, když si cizí dítě říkalo o nočník.
Ale když to udělala ta moje? Poslala jsem jí srdíčko přes Messenger.
Tohle je dnes normální.
My ženy si samy stavíme klece.
A říkáme jim „pomoc“, „výdělek“, „oběť“.
Ale ve skutečnosti je to výpalné za to, že nejsme dost bohaté, abychom byly matkami na plný úvazek.
Možná, až moje dcera jednou vyroste, bude hlídat cizí děti.
A možná se znovu jednoho dne podívá na fotku a zeptá se:
„Mami, kdo je tohle?“
A já jí odpovím jinak:
„To jsem byla já. Když jsem ještě měla čas na vlastní život.“
