České literární klasice už odzvonilo a důstojný nástupce chybí

Nedávno jsem se vyjádřila ke knihám české literární klasiky, které mi leží nejvíce v žaludku. Další budou následovat, protože ještě mám na seznamu Bajzovic Petříka a mnoho dalších. Jen si musím zajet pro svůj starý čtenářský deník, nebo ideálně vyhrabat ten, který jsem si vedla přímo na střední. Protože ten právě přetéká „poklady“ z literární klasiky, které jsem většinou naprosto strhala. Na druhou stranu nemáchám čumák jen českým klasikům. Ono třeba k Evženii Grandetové, Romeovi a Julii, nebo třeba celému Dickensovi a Janě Eyrové mám taky dost, co říct. Na druhou stranu, možná bych někdy mohla zmínit i klasiky, které mi padly do oka. Ať už je to Větrná Hůrka, Kdo chytá v žitě, Zkrocení zlé ženy, Kulička a další.

Když jsem se v článku vyjádřila k některým z knih české literární klasiky, hodně lidí málem škráblo. Byli uražení, jakoby ty knihy napsali sami. Jaksi nechápou, že na svůj názor má právo každý. A nejspíš by je to štvalo o to více, kdyby věděli, že můj názor není tak úplně laický. Každopádně, česká literární klasika jde ke dnu. Jak plyne čas je stále méně a méně relevantní. Většina lidí ji čte jen nedobrovolně v rámci povinné četby a po zbytek života se jí vyhýbají širokým obloukem. Osobně mi většina české klasické beletrie připomíná „Večery pod lampou“. Znáte?

Večery pod lampou vycházely během období protektorátu Čechy a Morava v letech 1940 - 1944. Šlo o byla románovou edici sešitů plných milostných příběhů pro ženy. Prostě červená knihovna pro hospodyňky z roku „razdva“. Pár kousků jsem vyhrabošila na půdě a musím říct, že se u nich ukrutně bavím. Větší přehlídku naivity a obrazu doby - jak vypadaly vztahy nejen milostné, ale i celospolečenské. Co bylo slušné, co ne a co se dělalo z nešťastné lásky, čeho se lidé báli a jak celkově společnost funovala, jen tak nenajdete. Kam se hrabe klasika v čele s Němcovou. Ta se pokoušela o tototéž, ale o sto let dříve. A zatímco literární úroveň Večerů pod lampou a tvorby Němcové je stejná, tak Němcovou nám cpou dodnes, jako perlu klasické literatury. Je proto, že psala o sto let dříve, v době kdy ženy prostě nebyly ještě literárně aktivní. Proto je dnes vynášená do nebes a Večery pod lampou odsuzované jako brak. Ve skutečnosti je brak oboje.

Dobrá zpráva je, že v Česku knihy stále vychází. Ty údajně kvalitní získávají ocenění Magnesia Litera. Jenže ta situaci bohužel nezachrání. Sice se snaží propagovat kvalitní literaturu, ale většinou se jedná o dosti alternativní knihy, které jsou zajímavé pro hrstku „vyvolených“ a pro zbytek je to naprosto zbytečné plýtvání papíru. Osobně jsem naprosto alergická na to, když mi někdo podstrkuje knihu s tím, že vyhrála Magnesiu Literu, takže je přece dobrá a bude se mi líbit. No, nejspíš nebude. Knihu totiž vybere pár porotců na základě jejich hodnot kvality. Jednoho či dva znám dokonce osobně, protože mě učili na VŠ. Bohužel se zásadně neshodneme na tom, jak definovat dobrou knihu. Pro mě je dobrá kniha ta, která je čtená a poskytuje lidem to, co od ní čekají. Ať už jsou to emoce, informace nebo otázky k zamyšlení, Nemusí být třeba tak na výši a „kvalitní“, aby jí rádoby odborníci dali svůj hlas, ale pokud má čtenáře, tak svůj účel splnila, narozdíl od té kvalitní, které hlas dali a která zůstává bez povšimnutí ležet v regálech knihkupectví.

Jak se pozná kvalitní kniha podle vás?