Článek
O tom, jak nesmyslná je povinná četba jsem už psala mnohokrát. Dneska si ale rozebereme autory, které mi leží v žaludku nejvíce. Jejich tvorba není nic jiného než odpad, který se proslavil jen tím, že byl napsaný v nějaké kritické době nebo jej psaly ženy, v časech, kdy ženy obvykle figurovaly tak akorát u plotny.
Babička Boženy Němcové
Němcovic Božka vl. jménem Barbora Panklová se proslavila především tím, že navazovala styky s českými spisovateli a vlastenci. Přičemž ty styky berte skutečně doslova. Díky tomu se její slátaniny dostaly do širšího okruhu lidí a ona může i více než 160 let po své smrti (zemřela r. 1862), otravovat literaturu stále dalším a dalším generacím. Její knihy nesdělují čtenáři nic podstatného. Jen ukazují životy lidí, kteří už jsou stovky let „po smrti“ a ukazují dobu, která už dávno minula. Jako vzpomínka pro „staromilce“ dobré, ale přínos pro mladou generaci? Nula!
Život s hvězdou Jiřího Weila
Kniha popisuje ukazuje duševní rozpoložení židovského úředníka, který se skrývá před transportem. Na první pohled byste čekali dechberoucí a strhující vyprávění člověka, který čeká na nevyhnutelnou smrt, nic nemá, je sám a bezmocný a okolo něj umírají všichni, které znal. Mohl to být skvělý příběh, ale místo toho je to matlačka první třídy. Autor nedokáže zaujmout, zachytit čtenáře a vtáhnout ho do příběhu, aby i on cítil tu bezmoc, nespravedlnost a nevyhnutelnost. Místo toho si jen autor cosi naškrábal, ale protože to popisuje kritické období, tak je z toho „hit“. I když dnešním čtenářům kniha už nemá co nabídnout.
Hrabalovi hráblo
Od Hrabala jsem přečtla pár ukázek a překvapuje mě, že v konzervativní době v jaké žil byly jeho díla plný vulgarit vydaná. Někomu v knihách přijdou asi vtipná, ale mě není 5 let, aby mě sprostá slova rozesmívaly. Osobně si myslím, že má být všeho s mírou a Hrabal ji za mě rozhodně překročil. Ani filmových zpracování jeho knih nejsem příliš velký fanoušek. Viděla jsem Postřižiny, Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Slavnosti sněženek, ale ráda mám jen Postřižiny, které mi přijdou takové milé, pohodové a hezké. Jinak s Hrabalem prostě nedokážu najít společnou řeč. Možná je to i tím, kolik času trávil Hrabal v hospodě a pro jakou cílovku tvořil. Já jsem skoro abstinent a píšu pro zcela jiný typ lidí než on.
Klasikám už odzvonilo
Nechte klasiky klidně spát. Nepopírám, že byly doby, kdy tyto knihy byly pro své čtenáře přínosné a mluvily jejich „jazykem“ jenže ta doba už je dávno pryč a nemá smysl vnucovat je i dalším generacím, které zcela míjejí. Proč je pro lidi tak těžké připustit, že jen málokterý autor je skutečně tak věčným jako Shakespeare. Ten opravdu dokáže bavit masy lidí i stovky let po své smrti. Protože je jedinečný a nadčasový. Ale takových autorů je jen hrstka. A nemá smysl snažit se prodloužit „životnost“ spisovatelů jen proto, že budete ostatním jejich knihy vnucovat. Měl by se tomu nechat volný průběh, pokud je ten příběh skutečně dobrý, své čtenáře si najde a díky tomu bude nesmrtelný. Bohužel ale většina klasiky a zejména té české už by měla dávno spát. Vlastně by mohlo být i zajímavé sledovat, které knihy opravdu přežijí. Osobně bych vsadila třeba na pohádky od Němcové, Erbena a samozřejmě na moji milovanou Kytici.
Na které byste si „vsadili“ vy?
